Sami sobě šéfem

Je to něco málo přes měsíc, co jsme se rozhodli podnikat v Austrálii. Najít práci v Melbourne je pro mezinárodní studenty poněkud složitější než v Sydney a docela jsme tím stěhováním zariskovali. První tři týdny jsme tu hodně bojovali. Já brečela a občas jsem i prohodila, že v Sydney, kde jsme měli jistou práci by to bylo víc v klidu. V Melbourne nás čekala jedna velká nejistota. Půlka již zaplaceného školného v Sydney propadla, protože o refund z důvodu touhy po jiném městě se prostě žádá dost blbě. Začali jsme rychle hledat večerní školu, abychom nepřišli o víza, což taky nebylo úplně jednoduché, protože i škol je tu méně než v Sydney a natož těch večerních. Neměli jsme práci a ani ponětí o tom, jak novou školu zaplatíme. V Melbourne také skončila pracovní smlouva, kterou jsem si přivezla ze Sydney.

Už před zařizováním letenek do Austrálie jsme měli jeden společný sen, být tu nezávislí. Adam měl s realizací, návrhy a údržbou zahrad jasno hned od začátku, jen čekal na správnou chvíli. A tak po obcházení zaměstnavatelů, stovce životopisů a desítkách zpráv přes LinkedIn tenhle sen začal mlátit na naše australské dveře.

Stálo nás to a pořád ještě stojí, hodně času na mobilu, probdělých nocí, nachozených a naježděných kilometrů, hodin u počítače a klientů, hecování, procházkách po Bunnings (takový australský Hornbach) a zahradnictvích. I když se to může zdát jako pohodička, lidé, co podnikají asi nikdy nemají úplně padla. Práce s námi vstává, jí, spí, sedí ve škole, a dokonce i chodí na pláž (snažíme se ji nechávat doma). Za každý případný průšvih musíme umět nést zodpovědnost, a to je možná to, co hodně lidí od podnikání odradí. Momentálně bojujeme se sebedisciplínou, protože kopat sám sebe z postele je poněkud složitější, než když máte celou noc stáhlý zadek ze zaspání, po kterém by následoval telefonát od naštvaného šéfa.

Jedno vám ale řeknu… za nic bychom to nevyměnili a jen tak se téhle příležitosti nepustíme. Je nádhera vědět, že je to naše a že plníme NAŠE sny, ne někoho jiného. Vidíme ty nádherné zahrady a spokojené klienty, kteří si nás často pletou s kámošema a posílají nám legrační sms. Myslím, že nás mají docela rádi a cítí z nás, že to děláme srdcem. Baví mě způsob, jakým Adam dokáže lidem strhnout vážnou fasádu za pomoci přístupu a úsměvu. A oni se nechají a ukážou lidskou tvář.

Client: „Let’s make it 3.30pm and I’ll grab a haircut. Cheers.“

Adam: „Ok, no worries mate, we do hedges as well. See you soon.“

Jestli máte v hlavě a v srdci nějaký vlastní nápad na podnikání, kopněte se do zadku a zkuste to! Zpátky do kanceláře můžete vždycky  ♡

WhatsApp Image 2018-02-08 at 14.58.09

Život ve škatulce

Bylo mi 6 let a já poprvé zasedla ve školní lavici na základní škole. Malá blondýnka s dalmatinovou aktovkou a vlastnoručně opižlanou ofinou. Nejdůležitějším kritériem na volbu spolusedící byly dlouhé vlasy (které jsem já neměla). Všichni ve třídě byli stejně vyjukaní, dělili jsme se na ty, kteří měli kornout s bonbóny a na ty, co se chtěli kamarádit s těmi, co ho měli. Do teď si ten den pamatuji. Tenkrát jsem ještě netušila, že si mě základní škola zaškatulkuje.

Jednoho dne mi v žákovské přistála první pětka a poznámka. Sama jsem si podepsala domácí úkol. Docela se mi ten podpis povedl, akorát jsem se nepodepsala příjmením maminky, ale křestním jménem a tak z mého úkolu zářil velký tiskací podpis pastelkou “RŮŽENA”. Nevěřím tomu, že se na třídních schůzkách, maminka ani učitelka nesmály a že to jen rozebíraly se zhrozeným výrazem. Někde v tu dobu to tuším začalo. Asi by nikdo z vás neřekl, že jsem měla třikrát poznámku „ohrožuje životy spolužáků“. Například jsem se pokoušela pomoci trochu zakulacenějšímu spolužákovi a na židličku jsem mu v nestřežený okamžik modelínou připlácla špendlík v domnění, že se vyfoukne jako balón. Nerada bych ale zacházela do detailů mé dětské nerozvážnosti. Byla jsem zkrátka upištěné a praštěné dítě, co se neučí. O žádné poruše ale nevím.

Ten podstatný problém byl v tom, že jsem se odmítala učit. Někde na prvním stupni jsem se zamotala v matematice a už jsem se nikdy nechytla. Já paličák jsem si řekla, že se tu matiku prostě učit nechci a tak jsem jí nikdy neučila. Nechuť se zrodila ve chvíli, kdy jsem uvěřila učitelům, že jsem ve skupině dětí, kteří se nikdy nic nenaučí jen proto, že jim nejde jeden předmět. A jednou ze mě „nic nebude“. O třídních schůzkách učitelka na nástěnku vyvěsila pořadník „chytrých dětí“. Výsledky se odpichovaly od prospěchu z matematiky. Byla jsem třetí od konce. Od té chvíle se ke mně tak přistupovalo a já jim uvěřila. Uvěřila jsem jim, že na školu a podle některých i život prostě nemám a budu ráda, když nastoupím na učňák. Nechuť se tak postupně vkrádala i do ostatních předmětů a na konci devítky jsem málem propadla z matematiky, fyziky i chemie. Za to třeba dějepis, zeměpis a rodinnou výchovu jsem baštila.

Po nástupu na soukromou střední se všechno změnilo a já začala domů nosit jedničky. Snažila jsem se využít šance, jaké se mi dostalo a usedla do šprťácké první lavice. Tehdy byla ta šance vyskočit ze škatulky. Měla jsem možnost studovat to, co mě bavilo a pochopila jsem, že to všechno dělám pro sebe. Nejednou jsem se začala učit. Motivace vyletěla do vzduchu a já té minulé škatulce začala říkat NE. Přístup učitelů také udělal hodně a já vím, že svým budoucím dětem budu chtít jednou dopřát kvalitní školu, která je neušlape, ale bude s nimi pracovat, když jim něco nepůjde. A vlastně, když jim něco nepůjde, tak najde jejich kvality v jiném předmětu a ten bude pilovat. Nikdy nechci vidět jejich jména na seznamu „chytrých dětí“.

A co chtěl básník tímto článkem říci? To, že se nikdy nesmíme nechávat zařazovat do škatulek, které vytvoří lidé kolem nás. Malujme si svoje vlastní škatulky a nikdy se nenechme odepisovat. Pracujme na sobě, hledejme co nás baví a naplňuje. Dokážeme cokoli na světě, i když se nám to teď může zdát jako sci-fi. Kdyby mi někdo ve čtrnácti tvrdil, že vystuduji bakaláře, dostanu se na magistra a místo toho odletím podnikat a studovat do Austrálie, asi bych se celou základkou společně s učiteli proválela smíchy a hrozně bych se bála, jak to zvládnu. Tak moc jsem o svém tehdejším obrazu byla přesvědčená. Myslela jsem si, že můj životní program, je jasný.

Ne nadarmo se říká, že jedničkáři pracují pro trojkaře… tak kdo bude pracovat pro základkové pětkaře?

WhatsApp Image 2018-01-30 at 09.06.19

O partnerství s bonbony v kapse

Co je to partnerství? Někdy mít přítele nemusí nutně znamenat, mít partnera. Partner je tu jako podpora za každé situace. Dává najevo „hej, jsem tady, kdyby cokoliv“ a to má pro toho druhého nesmírnou hodnotu.

Partneři si poskytují takový prostor, jaký si sami nastaví. Vztah podle mě není o tom, že si lidé něco zakazují. Ten druhý se mnou být nemusí, ale vrací se. Nemusí se mnou trávit čas, ale oceňuji, že ho po mém boku tráví proto, že chce a ne proto, že to po něm vyžaduji. Na vztahu je krásná jeho dobrovolnost a také upřímnost. Když si před ním na sebe upřímně natáhnu asexuální chlupaté ponožky z Ukrajiny, vlasy sepnu do drdolu a začnu v posteli ze sklenice vyškrabávat zbytky nutelly. Pouštím si to nejtrapnější video ze všech a směju se tomu… on přihlíží a směje se mně (nevím zda běduje, že je mým partnerem, nebo z toho má radost).

Pokud budu mluvit za sebe, nepotřebuji drahé věci jako důkazy lásky, vážím si toho, že mi sám od sebe zavolá uprostřed dne a vypráví, jak se má. Ptá se, jak se mám já. Ta nádherná vzájemnost.

Žádné domněnky, žádné nedořešené věci. Někdy radši odejdu, abych se uklidnila a rozklíčovala sama v sobě, co máme vlastně za problém. Pak jsem o něm schopna mluvit a mluvit, dokud se můj obličej nenavrátí do své přirozené barvy. Mám zkrátka ráda čistý stůl. Síla vztahu je zřetelná i v těžkostech, kterými partneři musí projít. Důležité ale je, že když si někdo ve vztahu zašpiní nohavici, nebo si je partneři umažou vzájemně, musí se čistit. Oba musí pracovat na nápravě. Pokud nám zablácená nohavice trvale zůstane, ta špína se bohužel někdy projeví. Je to pak jak shnilé jablko, které si jeden nebo oba z páru nosí v kapse. Děkuji bohu (Adamovi), že mám po kapsách jen „vztahové“ čokoládové bonbony.

Partneři si uvědomují, že ve dvou jsou silnější. Nevěší se na sebe, protože to by se postupem času začali tahat k zemi. Jdou vedle sebe, životy se protínají. Spojují se naše cesty. Své maličké světy si ale nosíme každý v sobě a nadšeně spolu sdílíme, co se v nich odehrává. Jedině pokud máme svůj svět a nemáme potřebu jen vysávat svět toho druhého, tak můžeme malovat ten svět společný. Často hrajeme spolu a nikdy ne proti sobě. Vztah není soutěž, kdo z koho. Když je potřeba, tak se vzájemně podpíráme. Kopeme se do zadku, když jednomu dochází energie.

Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené. A tak tímhle článkem děkuji, za to, že mohu sdílet.

WhatsApp Image 2017-12-21 at 19.18.36

Všichni hromadíme

V mých příspěvcích se často objevuje téma plýtvání a shromažďování všemožných nepotřebných věcí a tady u protinožců mají takový pěkný zvyk. Sice podle mě plýtvají, kde můžou a hromadí blbosti, co bych nepotřebovala, ani kdybych měla milióny na účtě, ale na druhou stranu, někteří z nich ty krámy alespoň nevyhazují do popelnic.

Často se tu v ulicích vyskytuje takzvaný rubbish. Ale nenechte se mýlit, neznamená to, že Australani vyhází všechny odpadky před barák a udělají si takovou osobní skládku. Jen třeba po půl roce od koupi nové mikrovlnky zjistí, že jim designově neladí do bytu. A to se tu stává dost často. Když se jim něco poničí, opraváři si účtují více než stojí nová věc, takže co myslíte, že udělají… čapnou ji a položí na chodník s nápisem „in working condition“ – ty nápisy jsou doslova k nezaplacení. Pak se koná takový pouliční bazar, na kterém se ale odchází bez sáhnutí na peněženku. Skvělá věc pro sociálně slabší a studenty. Je tu hodně lidí, kteří si vybaví klidně i celý byt z rubbish nábytku a spotřebičů. Bohužel jsou na tom s recyklací i přes tyhle krásný akce docela bídně. Díky kupování si blbostí a následnému vyhazováním. Ty hromady u silnice jsou často větší než si jsou kolemjdoucí schopni nabrat.

Nevýhodou téhle recyklace je snad jen občasný nepořádek v ulicích, který ale po pravidelných zásazích sběrných aut mizí. Mé retro kolo má taky už nějaký příběh za sebou a když si odmyslím oloupaný košík, je jako nové. Adam to má s kolem těžší, zatím na ulici adoptoval dětské kolo s prasklou gumou, takže sice vyjede s lehkostí, ale po pár metrech už drncá po ráfku. Dává do toho všechno, aby se neřeklo. Smekám.

Stále žasnu nad tím, jak toho vlastně k životu tolik materiálního nepotřebuji a někdy jsem si dělala průvan na kartě úplně zbytečně. Když už jsem u toho nábytku, kolik z nás někdy zašlo do IKEA jen na koukačku nebo na žokejovi koule (říkám tak masovým kuličkám od dob aféry s koňským masem) a neodneslo si několik vonných svíček. Podivná nutkavost si alespoň něco koupit. Tak snad se mě to při návratu do Čech zase nezmocní. Zároveň si ale vážím věcí, které jsou pro mě v Čechách samozřejmostí. Třeba ta náhradní guma v garáži.

Když udělám odbočku od hromadění věci, někteří z nás místo toho hromadí zážitky nebo emoce (pozitivní v tom lepším případě). V tomhle období, jdou věci mimo nás a nejen proto, že nemůžeme, ale i proto, že nechceme. Přecpáváme si kapsy zážitky. Cítím, jak přetékám takovou příjemnou radostí ze života a snažím se jí nahromadit co nejvíc, abych ji mohla předávat dál.

WhatsApp Image 2018-01-16 at 23.39.28.jpeg

Srdcaři

Vždy jsem obdivovala lidi,  kteří měli nějaký sen a tvrdě si za ním šli. Jako berani. Nebo jen určitou úchylku či zálibu a bylo úplně jedno, zda si pečlivě sbírali kytky do herbáře, budovali továrnu na lízátka nebo cestovali po celém světě. Takoví lidé do svého snu vkládají všechno a to mě na nich baví. Našli věc, která je pohlcuje. Něco, do čeho se vrhají po hlavě a bezhlavě. A i kdyby ten sen byl sebevíc nedosažitelný a ve finále to nevyšlo, tak budou žít s pocitem, že za tím šli, zkusili to a prožili to.

To, že do toho jdou bezhlavě, často nenechává jejich okolí chladným. Kdysi jsem někde četla, že lidé nejvíce odrazují od věcí, které nikdo předtím nedokázal nebo nemají zkušenost s tím, že by to někomu z jejich okruhu vyšlo = ha, myslím, že ani tobě to nemůže vyjít, protože já sám bych do toho nešel, pro mě osobně je to blbost a čas bych do toho neinvestoval. Odrazují, když věc není stokrát prověřená. Možná už se setkali s někým, kdo to nedal, ale to přece neznamená, že my to nedokážeme taky. „Hele, ještě si to  radši promysli“… a tak promýšlíme, prokrastinujeme, čekáme na vhodnou dobu a pak se na to pravděpodobně vykašleme. Ta nejsprávnější AŽchvíle nebude nikdy. Někdy je potřeba dělat věci hned. Ať si každý říká, co chce. Šup do toho! Za mě má největší šanci na úspěch to, co je dělané srdcem, věci u kterých se třeseme nedočkavostí, až je zase budeme dělat. Nedají nám spát a když o nich mluvíme, tak jen svítíme.

V Melbourne jsme zašli na jednu BBQ párty. Ona to vlastně nakonec nebyla BBQ, ale cheese party, protože na grilování se pak tak nějak zapomnělo. Vtip byl v tom, že náš hostitel, pozval lidi, kteří se vzájemně neznali. Kromě nás, zjevů z Evropy, byli všichni Australani. Když jsme zjistili, že nikdo nezná nikoho, začala hromadná seznamovačka.  Mimochodem, byl to skvělý nápad. Hrozně mě zaujala slečna, která přes den pracuje pro korporát z velké čtyřky. Po hodině povídání z ní vypadlo, že ve dne sice sedí v kanceláři, ale přes noc skoro nespí a háčkuje malé figurky a předměty, ze kterých pak vytváří video animace. Za nedlouho se chystá do Hollywoodu, kde na domluvené schůzce odprezentuje svou práci. Měli byste vidět, jak se jí najednou rozzářily oči, když o tom začala mluvit. To nadšení, ta energie, když nám ukazovala svůj instagramový profil. Vyrazila mi dech. Je fakt jedno, co člověk dělá, ale když do toho dává takovou vášeň, může s tím prorazit. Takový člověk má jiskru. Mluvme více o věcech, které máme usazené v srdci, i když to pro ostatní může být kravina. A hlavně ty věci dělejme a jen nesněme. Na to je ten život docela krátký ♡

IMG_2336

 

Austrálie v rovnováze

Jaké to je, žít na druhé straně světa, kde je všechno vzhůru nohama, a to doslova? Jezdí se tu nalevo, dveře se odemykají na druhou stranu, výplaty se dostávají týdně (v tom spatřuji docela výhodu)… Na sociální sítě většinou zachycujeme ty sladké okamžiky, kdy se válíme po plážích, nebo cestujeme a dopřáváme si zaslouženou odměnu. Nikdo ale nedokumentuje, když každý týden, klidně i několikrát brečím. Je to vždy jen taková vlna. Často si chceme zabalit kufry a letět domů, vyprdnout se na to. Když nás ta vlna ohodí, většinou ale díky australskému slunci zase rychle oschneme. Melbourne je proslulé prudkými změnami teplot. Za den se tedy vystřídá několik druhů počasí a tak je to i s náladami.

Jaká je ta oběť? Chybí nám rodina, chybí nám přátelé, tehdejší koníčky, dřívější jistoty v práci a vlastně i jistoty se vším. V obchodě nemůžeme koupit piškoty na vosí hnízda, protože slovo „piškoty“ v angličtině si z paty nevycucá ani google překladač. Když se v Česku něco pokazí, jsme tu v izolaci a nemůžeme být po ruce, jako pomoc, jako podpora. To je věc, které se já osobně takhle daleko bojím nejvíc. Že budu bezmocná. Je ale blbost, malovat čerta na zeď, she will be apples. Takže se na to snažím nemyslet. Prošvihnu maturiťák mé sestry, Vánoce, Silvestr, kupu narozenin, oslav, vánoční večírky… Všude se mluví cizí řečí a i když jsme tu s úrovní naší angličtiny docela v klidu, pokud Australani chtějí (a to oni často chtějí), nahodí slang, zrychlí a máme co dělat. Nikdy jsem nechápala, když se někdo vrátil po dlouhé době ze zahraničí a najednou měl přízvuk, nebo mu tam skákala anglická slovíčka… Dokud jsem před pár dny naprosto přirozeně neprohlásila, že „lukuju pro mé brýle“. Poznámka pro shopaholiky… už 3 měsíce jsem si tu nekoupila žádné oblečení a ani mě to nijak netrápí. Radost ze života tu vytvořím z jiných věcí, které většinou ani nic nestojí.

Začátky jsou krušné a v Sydney jsme museli zvažovat, zda si koupíme vajíčka za 5 dolarů, nebo za 5,20. Sakra, když koupíme dvoje, tak to pak díky akci vyjde levněji, koupíme je? Je levnější koupit to mléko v Colesu, nebo ve Woolies? V Čechách jsem prostě šla, koupila, co hrdlo ráčilo a zda to bylo v Albertu nebo v sámošce na rohu, bylo tak nějak jedno. Člověk musí víc přemýšlet. Vyšktávat ze seznamu věci, které nepotřebuje, hledat vychytávky. A pak se může jít s tou colou v akci vyvalit na pláž. Naštěstí, jsme se nedostali do fáze kroužkování slevového jídla v letácích. Takové jsou určitě začátky většiny lidí, kteří vycestovali.

Zažíváme tu i legrační momenty. V mezičase, kdy zrovna nemáme pořádnou práci, chceme být nezávislí a dělat sami na sebe, tak dokážeme mít fakt zhovadělé nápady… Třeba taháme v ruce vysavač přes půlku města, abychom udělali jedné paní cleaning. Je to prdel, to vám řeknu. Vypadáme u toho komicky. „To jste vzali vysavač vyvenčit?“ – ptá se nás postarší Ozík. Nijak nás netrápí, když jsme za exoty. Ještě před pár měsíci bych se při pomyšlení, že tohle dělám po Praze osypala. Tady mi úplně definitivně opadl strach z toho, co si o mně kdo pomyslí. Zažívám tu lehkost bytí. Zní to určitě paradoxně po tom, co píšu o těžkostech, kterými tu na začátku procházíme, ale ono se to krásně vykompenzuje a svět je v rovnováze. Ta lehkost, kterou pociťuji, když mě Adam nacpe do nákupního vozíku a tlačí mě po městě. Když se někdo z kolemjdoucích podivuje, Adam prohlásí, že mě koupil v akci a pokračujeme. Nejsme blázni, vážně… i když možná někdy jo a je to fajn. Austrálie perfektně roztřískala všechny pohodlnosti a naučila mě se nebrat tak vážně. Když nejsme „doma“, tak obětujeme, hodně a možná to ani není vidět. Ale díky tomu zase sílíme, rosteme… zase ta rovnováha. Zkrátka, když se tu z toho neposereme, tak můžeme jen získávat a to si pište, že získáváme ♡

WhatsApp Image 2018-01-01 at 18.51.39

Jako citrón

Pomalu končí Vánoce a já si otírám pusu od cukru z vanilkových rohlíčků. Ani na druhém konci světa se mi to přecpávání nevyhnulo. Trošku jsem si během tohoto období zalenošila, i když trochu nechtěně. Australský trh práce přes Vánoce prostě spí a já vyčkávám na leden. Sprint za stálou prací místo nárazovek, v Melbourne pořád neskončil a v pár okamžicích si člověk připadá zahnán do kouta. Vstávejte Ozíci, já jsem tady! Přijdu si jako citrón, který Austrálie mačká… ještě trochu víc. Docela dost jsem se propadala se do zoufalství, ale dneska jsem na to přišla. Ono nás to tady asi musí fakt pořádně zmáčknout, aby to vymačkalo to nejlepší, co v nás je. Aby přišly nápady, o kterých se nám ani nesnilo. Kdyby nám někdo naservíroval stálý job hned od začátku, neměli bychom takovou potřebu něco měnit. Komfortní zóna se tomu tuším říká a kvůli ní tady nejsme. Prásknout do stolu a rozjet vlastní business. Docela se k tomu už schyluje.

Přesto všechno, jsme v Austrálii. Žijeme si náš sen. Místo srnek tu přes silnici hopsají klokani. Místo vlaštovek nám na balkóně řvou papoušci (střílet do nich z praku nestačí). Jeden ptákoblb létá vřískat přesně v 5 ráno pod naše okno v ložnici, už si z toho udělal každodenní rituál. Nikdy se tomu nepřestanu divit, to prostě holce z malé vesnice u Prahy nejde. Je to tu sakra super, vyběhneme z domu a za 3 minuty můžeme být v oceánu, dát si BBQ na pláži při západu slunce, můžeme usínat při šumění vln, které se rozbíjejí o útesy. Je to zkušenost a zážitek jako blázen. Pamatuji si, jak jsem seděla v Praze v kanceláři, zasněně koukala na tapetu počítače s pláží, venku začínala být zima a já se těšila na novou životní kapitolu. Bože, ať už tam jsme! Neměnila bych, je mi při téhle vzpomínce moc pěkně a vím, že jsme udělali správnou věc. Jsme tu!

Tak si nás pěkně vymačkej, Austrálie! A jak řekl Adam… my si z toho potom uděláme hodně dobrou citronádu ♡

WhatsApp Image 2017-12-27 at 23.28.03