O partnerství s bonbony v kapse

Co je to partnerství? Někdy mít přítele nemusí nutně znamenat, mít partnera. Partner je tu jako podpora za každé situace. Dává najevo „hej, jsem tady, kdyby cokoliv“ a to má pro toho druhého nesmírnou hodnotu.

Partneři si poskytují takový prostor, jaký si sami nastaví. Vztah podle mě není o tom, že si lidé něco zakazují. Ten druhý se mnou být nemusí, ale vrací se. Nemusí se mnou trávit čas, ale oceňuji, že ho po mém boku tráví proto, že chce a ne proto, že to po něm vyžaduji. Na vztahu je krásná jeho dobrovolnost a také upřímnost. Když si před ním na sebe upřímně natáhnu asexuální chlupaté ponožky z Ukrajiny, vlasy sepnu do drdolu a začnu v posteli ze sklenice vyškrabávat zbytky nutelly. Pouštím si to nejtrapnější video ze všech a směju se tomu… on přihlíží a směje se mně (nevím zda běduje, že je mým partnerem, nebo z toho má radost).

Pokud budu mluvit za sebe, nepotřebuji drahé věci jako důkazy lásky, vážím si toho, že mi sám od sebe zavolá uprostřed dne a vypráví, jak se má. Ptá se, jak se mám já. Ta nádherná vzájemnost.

Žádné domněnky, žádné nedořešené věci. Někdy radši odejdu, abych se uklidnila a rozklíčovala sama v sobě, co máme vlastně za problém. Pak jsem o něm schopna mluvit a mluvit, dokud se můj obličej nenavrátí do své přirozené barvy. Mám zkrátka ráda čistý stůl. Síla vztahu je zřetelná i v těžkostech, kterými partneři musí projít. Důležité ale je, že když si někdo ve vztahu zašpiní nohavici, nebo si je partneři umažou vzájemně, musí se čistit. Oba musí pracovat na nápravě. Pokud nám zablácená nohavice trvale zůstane, ta špína se bohužel někdy projeví. Je to pak jak shnilé jablko, které si jeden nebo oba z páru nosí v kapse. Děkuji bohu (Adamovi), že mám po kapsách jen „vztahové“ čokoládové bonbony.

Partneři si uvědomují, že ve dvou jsou silnější. Nevěší se na sebe, protože to by se postupem času začali tahat k zemi. Jdou vedle sebe, životy se protínají. Spojují se naše cesty. Své maličké světy si ale nosíme každý v sobě a nadšeně spolu sdílíme, co se v nich odehrává. Jedině pokud máme svůj svět a nemáme potřebu jen vysávat svět toho druhého, tak můžeme malovat ten svět společný. Často hrajeme spolu a nikdy ne proti sobě. Vztah není soutěž, kdo z koho. Když je potřeba, tak se vzájemně podpíráme. Kopeme se do zadku, když jednomu dochází energie.

Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené. A tak tímhle článkem děkuji, za to, že mohu sdílet.

WhatsApp Image 2017-12-21 at 19.18.36

Všichni hromadíme

V mých příspěvcích se často objevuje téma plýtvání a shromažďování všemožných nepotřebných věcí a tady u protinožců mají takový pěkný zvyk. Sice podle mě plýtvají, kde můžou a hromadí blbosti, co bych nepotřebovala, ani kdybych měla milióny na účtě, ale na druhou stranu, někteří z nich ty krámy alespoň nevyhazují do popelnic.

Často se tu v ulicích vyskytuje takzvaný rubbish. Ale nenechte se mýlit, neznamená to, že Australani vyhází všechny odpadky před barák a udělají si takovou osobní skládku. Jen třeba po půl roce od koupi nové mikrovlnky zjistí, že jim designově neladí do bytu. A to se tu stává dost často. Když se jim něco poničí, opraváři si účtují více než stojí nová věc, takže co myslíte, že udělají… čapnou ji a položí na chodník s nápisem „in working condition“ – ty nápisy jsou doslova k nezaplacení. Pak se koná takový pouliční bazar, na kterém se ale odchází bez sáhnutí na peněženku. Skvělá věc pro sociálně slabší a studenty. Je tu hodně lidí, kteří si vybaví klidně i celý byt z rubbish nábytku a spotřebičů. Bohužel jsou na tom s recyklací i přes tyhle krásný akce docela bídně. Díky kupování si blbostí a následnému vyhazováním. Ty hromady u silnice jsou často větší než si jsou kolemjdoucí schopni nabrat.

Nevýhodou téhle recyklace je snad jen občasný nepořádek v ulicích, který ale po pravidelných zásazích sběrných aut mizí. Mé retro kolo má taky už nějaký příběh za sebou a když si odmyslím oloupaný košík, je jako nové. Adam to má s kolem těžší, zatím na ulici adoptoval dětské kolo s prasklou gumou, takže sice vyjede s lehkostí, ale po pár metrech už drncá po ráfku. Dává do toho všechno, aby se neřeklo. Smekám.

Stále žasnu nad tím, jak toho vlastně k životu tolik materiálního nepotřebuji a někdy jsem si dělala průvan na kartě úplně zbytečně. Když už jsem u toho nábytku, kolik z nás někdy zašlo do IKEA jen na koukačku nebo na žokejovi koule (říkám tak masovým kuličkám od dob aféry s koňským masem) a neodneslo si několik vonných svíček. Podivná nutkavost si alespoň něco koupit. Tak snad se mě to při návratu do Čech zase nezmocní. Zároveň si ale vážím věcí, které jsou pro mě v Čechách samozřejmostí. Třeba ta náhradní guma v garáži.

Když udělám odbočku od hromadění věci, někteří z nás místo toho hromadí zážitky nebo emoce (pozitivní v tom lepším případě). V tomhle období, jdou věci mimo nás a nejen proto, že nemůžeme, ale i proto, že nechceme. Přecpáváme si kapsy zážitky. Cítím, jak přetékám takovou příjemnou radostí ze života a snažím se jí nahromadit co nejvíc, abych ji mohla předávat dál.

WhatsApp Image 2018-01-16 at 23.39.28.jpeg

Srdcaři

Vždy jsem obdivovala lidi,  kteří měli nějaký sen a tvrdě si za ním šli. Jako berani. Nebo jen určitou úchylku či zálibu a bylo úplně jedno, zda si pečlivě sbírali kytky do herbáře, budovali továrnu na lízátka nebo cestovali po celém světě. Takoví lidé do svého snu vkládají všechno a to mě na nich baví. Našli věc, která je pohlcuje. Něco, do čeho se vrhají po hlavě a bezhlavě. A i kdyby ten sen byl sebevíc nedosažitelný a ve finále to nevyšlo, tak budou žít s pocitem, že za tím šli, zkusili to a prožili to.

To, že do toho jdou bezhlavě, často nenechává jejich okolí chladným. Kdysi jsem někde četla, že lidé nejvíce odrazují od věcí, které nikdo předtím nedokázal nebo nemají zkušenost s tím, že by to někomu z jejich okruhu vyšlo = ha, myslím, že ani tobě to nemůže vyjít, protože já sám bych do toho nešel, pro mě osobně je to blbost a čas bych do toho neinvestoval. Odrazují, když věc není stokrát prověřená. Možná už se setkali s někým, kdo to nedal, ale to přece neznamená, že my to nedokážeme taky. „Hele, ještě si to  radši promysli“… a tak promýšlíme, prokrastinujeme, čekáme na vhodnou dobu a pak se na to pravděpodobně vykašleme. Ta nejsprávnější AŽchvíle nebude nikdy. Někdy je potřeba dělat věci hned. Ať si každý říká, co chce. Šup do toho! Za mě má největší šanci na úspěch to, co je dělané srdcem, věci u kterých se třeseme nedočkavostí, až je zase budeme dělat. Nedají nám spát a když o nich mluvíme, tak jen svítíme.

V Melbourne jsme zašli na jednu BBQ párty. Ona to vlastně nakonec nebyla BBQ, ale cheese party, protože na grilování se pak tak nějak zapomnělo. Vtip byl v tom, že náš hostitel, pozval lidi, kteří se vzájemně neznali. Kromě nás, zjevů z Evropy, byli všichni Australani. Když jsme zjistili, že nikdo nezná nikoho, začala hromadná seznamovačka.  Mimochodem, byl to skvělý nápad. Hrozně mě zaujala slečna, která přes den pracuje pro korporát z velké čtyřky. Po hodině povídání z ní vypadlo, že ve dne sice sedí v kanceláři, ale přes noc skoro nespí a háčkuje malé figurky a předměty, ze kterých pak vytváří video animace. Za nedlouho se chystá do Hollywoodu, kde na domluvené schůzce odprezentuje svou práci. Měli byste vidět, jak se jí najednou rozzářily oči, když o tom začala mluvit. To nadšení, ta energie, když nám ukazovala svůj instagramový profil. Vyrazila mi dech. Je fakt jedno, co člověk dělá, ale když do toho dává takovou vášeň, může s tím prorazit. Takový člověk má jiskru. Mluvme více o věcech, které máme usazené v srdci, i když to pro ostatní může být kravina. A hlavně ty věci dělejme a jen nesněme. Na to je ten život docela krátký ♡

IMG_2336

 

Austrálie v rovnováze

Jaké to je, žít na druhé straně světa, kde je všechno vzhůru nohama, a to doslova? Jezdí se tu nalevo, dveře se odemykají na druhou stranu, výplaty se dostávají týdně (v tom spatřuji docela výhodu)… Na sociální sítě většinou zachycujeme ty sladké okamžiky, kdy se válíme po plážích, nebo cestujeme a dopřáváme si zaslouženou odměnu. Nikdo ale nedokumentuje, když každý týden, klidně i několikrát brečím. Je to vždy jen taková vlna. Často si chceme zabalit kufry a letět domů, vyprdnout se na to. Když nás ta vlna ohodí, většinou ale díky australskému slunci zase rychle oschneme. Melbourne je proslulé prudkými změnami teplot. Za den se tedy vystřídá několik druhů počasí a tak je to i s náladami.

Jaká je ta oběť? Chybí nám rodina, chybí nám přátelé, tehdejší koníčky, dřívější jistoty v práci a vlastně i jistoty se vším. V obchodě nemůžeme koupit piškoty na vosí hnízda, protože slovo „piškoty“ v angličtině si z paty nevycucá ani google překladač. Když se v Česku něco pokazí, jsme tu v izolaci a nemůžeme být po ruce, jako pomoc, jako podpora. To je věc, které se já osobně takhle daleko bojím nejvíc. Že budu bezmocná. Je ale blbost, malovat čerta na zeď, she will be apples. Takže se na to snažím nemyslet. Prošvihnu maturiťák mé sestry, Vánoce, Silvestr, kupu narozenin, oslav, vánoční večírky… Všude se mluví cizí řečí a i když jsme tu s úrovní naší angličtiny docela v klidu, pokud Australani chtějí (a to oni často chtějí), nahodí slang, zrychlí a máme co dělat. Nikdy jsem nechápala, když se někdo vrátil po dlouhé době ze zahraničí a najednou měl přízvuk, nebo mu tam skákala anglická slovíčka… Dokud jsem před pár dny naprosto přirozeně neprohlásila, že „lukuju pro mé brýle“. Poznámka pro shopaholiky… už 3 měsíce jsem si tu nekoupila žádné oblečení a ani mě to nijak netrápí. Radost ze života tu vytvořím z jiných věcí, které většinou ani nic nestojí.

Začátky jsou krušné a v Sydney jsme museli zvažovat, zda si koupíme vajíčka za 5 dolarů, nebo za 5,20. Sakra, když koupíme dvoje, tak to pak díky akci vyjde levněji, koupíme je? Je levnější koupit to mléko v Colesu, nebo ve Woolies? V Čechách jsem prostě šla, koupila, co hrdlo ráčilo a zda to bylo v Albertu nebo v sámošce na rohu, bylo tak nějak jedno. Člověk musí víc přemýšlet. Vyšktávat ze seznamu věci, které nepotřebuje, hledat vychytávky. A pak se může jít s tou colou v akci vyvalit na pláž. Naštěstí, jsme se nedostali do fáze kroužkování slevového jídla v letácích. Takové jsou určitě začátky většiny lidí, kteří vycestovali.

Zažíváme tu i legrační momenty. V mezičase, kdy zrovna nemáme pořádnou práci, chceme být nezávislí a dělat sami na sebe, tak dokážeme mít fakt zhovadělé nápady… Třeba taháme v ruce vysavač přes půlku města, abychom udělali jedné paní cleaning. Je to prdel, to vám řeknu. Vypadáme u toho komicky. „To jste vzali vysavač vyvenčit?“ – ptá se nás postarší Ozík. Nijak nás netrápí, když jsme za exoty. Ještě před pár měsíci bych se při pomyšlení, že tohle dělám po Praze osypala. Tady mi úplně definitivně opadl strach z toho, co si o mně kdo pomyslí. Zažívám tu lehkost bytí. Zní to určitě paradoxně po tom, co píšu o těžkostech, kterými tu na začátku procházíme, ale ono se to krásně vykompenzuje a svět je v rovnováze. Ta lehkost, kterou pociťuji, když mě Adam nacpe do nákupního vozíku a tlačí mě po městě. Když se někdo z kolemjdoucích podivuje, Adam prohlásí, že mě koupil v akci a pokračujeme. Nejsme blázni, vážně… i když možná někdy jo a je to fajn. Austrálie perfektně roztřískala všechny pohodlnosti a naučila mě se nebrat tak vážně. Když nejsme „doma“, tak obětujeme, hodně a možná to ani není vidět. Ale díky tomu zase sílíme, rosteme… zase ta rovnováha. Zkrátka, když se tu z toho neposereme, tak můžeme jen získávat a to si pište, že získáváme ♡

WhatsApp Image 2018-01-01 at 18.51.39

Jako citrón

Pomalu končí Vánoce a já si otírám pusu od cukru z vanilkových rohlíčků. Ani na druhém konci světa se mi to přecpávání nevyhnulo. Trošku jsem si během tohoto období zalenošila, i když trochu nechtěně. Australský trh práce přes Vánoce prostě spí a já vyčkávám na leden. Sprint za stálou prací místo nárazovek, v Melbourne pořád neskončil a v pár okamžicích si člověk připadá zahnán do kouta. Vstávejte Ozíci, já jsem tady! Přijdu si jako citrón, který Austrálie mačká… ještě trochu víc. Docela dost jsem se propadala se do zoufalství, ale dneska jsem na to přišla. Ono nás to tady asi musí fakt pořádně zmáčknout, aby to vymačkalo to nejlepší, co v nás je. Aby přišly nápady, o kterých se nám ani nesnilo. Kdyby nám někdo naservíroval stálý job hned od začátku, neměli bychom takovou potřebu něco měnit. Komfortní zóna se tomu tuším říká a kvůli ní tady nejsme. Prásknout do stolu a rozjet vlastní business. Docela se k tomu už schyluje.

Přesto všechno, jsme v Austrálii. Žijeme si náš sen. Místo srnek tu přes silnici hopsají klokani. Místo vlaštovek nám na balkóně řvou papoušci (střílet do nich z praku nestačí). Jeden ptákoblb létá vřískat přesně v 5 ráno pod naše okno v ložnici, už si z toho udělal každodenní rituál. Nikdy se tomu nepřestanu divit, to prostě holce z malé vesnice u Prahy nejde. Je to tu sakra super, vyběhneme z domu a za 3 minuty můžeme být v oceánu, dát si BBQ na pláži při západu slunce, můžeme usínat při šumění vln, které se rozbíjejí o útesy. Je to zkušenost a zážitek jako blázen. Pamatuji si, jak jsem seděla v Praze v kanceláři, zasněně koukala na tapetu počítače s pláží, venku začínala být zima a já se těšila na novou životní kapitolu. Bože, ať už tam jsme! Neměnila bych, je mi při téhle vzpomínce moc pěkně a vím, že jsme udělali správnou věc. Jsme tu!

Tak si nás pěkně vymačkej, Austrálie! A jak řekl Adam… my si z toho potom uděláme hodně dobrou citronádu ♡

WhatsApp Image 2017-12-27 at 23.28.03

Nemusíš nic dokazovat aneb Bez retuše

Včera jsem seděla na posteli a projížděla Instagram. Prsa, zadky a našpulené rty se mi téměř cpaly ven z mobilu. Ženy a muži různých věkových kategorií, a to jsem vážně nekoukala na nějaký účet s erotickou tématikou. Muži v trenýrkách, muži poté, co podali výkon v posilovně a ukazují, jak velcí alfa samci nyní jsou.

Já si jen říkám, proč to Ti lidé dělají? Proč se potřebují ujišťovat v tom, jak „dobří“ jsou. Co může být cílem takových fotek? Zdravé sebevědomí se velmi lehce může změnit na lajkovou závislost. Palce nahoru nás ujišťují v tom, že se tělo líbí co největšímu počtu lidí, že jsme pro ně perfektní, i když nic jako dokonalost neexistuje? Že se v tom více lidí shoduje, tak to asi bude pravda a my máme k té dokonalosti nejblíže?

Je tak jednoduché změnit filtr před okolním světem, ale filtr, přes který se každý den koukáme sami na sebe se změnit tak lehce nedá. Vlastně to ani není o vzhledu. Je to o tom, jak o sobě smýšlíme. Nestačí jen trochu retuše, když se nám na sobě něco nelíbí a najednou se začít milovat. Musíme upravit to, jak se na sebe díváme. Nemusíme okolí ani celému světu servírovat svá prsa a svaly na podnose, aby to v nás vyvolalo pocit, že se líbíme. Nejdůležitější je přeci, líbit se sobě. Požadavky na „ideálnost“ se mění. Lidé na sociálních sítích přichází a odchází, ale my spolu budeme žít celý život. Buďme se sebou spokojení a upřímní k celému světu. Nemusíme se svlékat do podprsenky a fotit si selfie. Nikdo nás nepotřebuje ujišťovat v tom, jak krásní jsme, když to o sobě víme sami. Je v pořádku se o sebe starat, cvičit, rozmazlovat se, dopřávat si zdravá jídla. Ale dělejme to pro sebe, ne pro obdiv ostatních.

Ještě horší je, když se někdo snaží přesunout moc retuší do reálného světa. Zdá se to být tak jednoduché, nechat si píchnout do rtu, nebo říznout do prsu. Cítíme se pak vážně lépe, nebo je to opět jen póza ke světu a vnitřně se sebou stále bojujeme?

Ženy

  • přilákat pozornost mužů – ovšem zájem takových mužů, kteří vyhledávají spíše tělo, než to, co má žena uvnitř. Pak si jen zbývá položit otázku, zda o takový typ mužů má daná žena zájem. Pokud vyhlíží známost na jednu noc, může to zabrat
  • přilákat pozornost žen – vzbudit závist? Tohle může vyvolat řetězovou reakci a spousta žen pak skončí s pocitem, že nejsou „dost dobré“. Hlavně trumfnout ty ostatní

Muži

  • uznání od ostatních mužů – je to borec, taky bych se sebou měl něco dělat
  • obdiv od žen – velice podobný scénář, jako u žen. Má někdo, kdo si je jistý sám sebou potřebu, se takhle prezentovat?

Zůstaňme trochu tajemní a odhalujme svá těla až těm, kdo nás chce nejprve odhalit i duševně. Nemusí to být celý svět. Ten, koho zajímá i vnitřek, to nějak přežije a určitě nerazí heslo: „nekoupím zajíce v pytli“. Pokud jste zrovna „na lovu“, fakt pozor na to, koho můžete nechtěně ulovit. Mějme se rádi i bez filtrů a lajků. Krásný den všem ♡

WhatsApp Image 2017-12-22 at 15.53.42

Práce pro radost, nebo za trest?

Přiletěli jsme do Austrálie na lov. Lov nových příležitostí, zážitků, zkušeností. Trošku se tím světem nechat „otrkat“. Bylo nám víceméně jedno, co budeme dělat za práci, ale musela nás bavit. Důležité bylo se sem dostat a pak časem začít pracovat s tím, co se tu naučíme. Jestli budeme ze začátku třeba uklízet nás moc netížilo, protože i to si umíme užít. Jen tak mimochodem… jednou jsme hodinku otírali žaluzie od prachu a paní za to vysolila v přepočtu 1700 CZK, takže v Austrálii zase není úklid, jako úklid. O tuhle částku jsme si samozřejmě na začátku neřekli, těch 700 bylo dýško za to, že jsme prý vůbec přišli a byli milí (jen pro představu, sice tu jde vydělat velké peníze, ale za nájem vypláznete třeba 30 000 CZK měsíčně za tu nejskromnější garsonku).

Trochu mi tu ale spadl hřebínek, když jsem v Sydney rozposílala životopisy a myslela si, že to bude lehké. Prvním kamenem úrazu bylo docela drsné zjištění, že když přinesu životopis s několikaletou praxí a titulem, nikoho to nebude zajímat. Pracovala jsem čtyři roky pro tuto společnost v České republice. „No a co, máte zkušenost z Austrálie?“ – A teď babo raď. Austrálie a vlastně každé její město funguje jako jakýsi VIP klub, do kterého musíte mít nejprve členskou kartu, jinak vás tam nepustí, ale když už jste jednou tam, máte vyhráno. Nejprve přišla menší depka. Člověk je najednou malý imigrantský pívo na studentských vízech a musí začínat od znova. Byla jsem jen jedna z mnoha a o tom, že je Sydney velmi ambiciózní ani nemluvím. Je to docela frustrující pocit, chtít pracovat, mít na to hromadu času, ale nemít kde. Možná jsem se potřebovala naučila větší trpělivosti a vytrvalosti. Zase ten můj problém s tím, že chci mít všechno hned. Práce pak přišla přesně za 12 dní od příletu do Austrálie. Do Sydney VIP clubu nás nakonec přijali.

Melbourne se nás zatím přijmout chystá, takže se bojuje znova, ale tohle byl náš risk a počítalo se s tím. Povedlo se mě sice převést ze Sydney a pořád jsem pod stejnou společností, ale počet pracovních hodin se snížil. Zase ta trpělivost, Kateřino!

Snažíme se tu vydělat budget na naše sny. Čekáme na ten pro nás nejlepší nápad a na příležitost. Ten vytoužený nával inspirace se tu v Austrálii dostavil. Máme teď spíš opačný problém, nápady, na které jsme v Čechách čekali několik let tu začaly létat takovou rychlostí a v takovém množství, že máme teď s Adamem hlavy nacpané k prasknutí a nemůžeme si vybrat, co by bylo to pravé ořechové. Chci být paní svého času. Už pár let vím, že být zaměstnaná pro mě bude dočasné období. To, proč jsem se hned po škole nevrhla do podnikání bylo, že jsem neměla konkrétní nápad a chtěla jsem se zdokonalovat v oboru, který jsem vystudovala. Stále to trvá, protože lidské zdroje jsou hrozně zajímavé a až přijde čas, tak mi tu v Austrálii budou muset dát šanci, ať chtějí nebo ne. Budu je otravovat dlouho. Neměla jsem zatím odvahu, troufnout si rozjet něco svého, o ničem jsem nebyla dostatečně přesvědčená, že to bude mít smysl. Důvod, proč jsem chtěla pracovat pod někým byl ten, že jsem chtěla nasávat know-how někoho zkušenějšího a učit se. A pak až přijde čas, tak plnit ty své sny a ne sny ostatních. Čím jsem starší, tak se pořád víc a víc bojím představy, že by mi někdo diktoval, kdy budu mít v práci volno. Děsím se naplánované práce od pondělí do pátku, od 9.00 do 17.00, 20 dní předem schválené dovolené a to všechno by se opakovalo až do důchodu. BOŽE, co by tohle bylo za život.

Nezmínila jsem třeba nátlak zaměstnavatelů na přecházení nemocí. O tomhle problému slýchám ze všech stran a je to smutné. V minulosti se mi už stalo, že když mě nadřízený viděl nemocnou v práci, řekl, že to přece ještě tři dny zvládnu a pak ať jsi jdu klidně na nemocenskou. Měla jsem tehdy teplotu 39 a byla fakt hloupá, že jsem do té práce vůbec šla, jen abych někomu nezkomplikovala plány. Nadřízený zněl do telefonu, jako bych měla svou případnou absencí způsobit konec světa. Jen si přehoď v diáři nemoc na pár dní později a neotravuj. Odnaučila jsem se nechat v práci ždímat.

Ať už někdo podniká nebo je zaměstnaný, měl by se ale zeptat sám sebe, zda ho to baví a zda ho někdo neždímá. Nemám ráda, když si někdo stěžuje na svou práci. Ono je vážně jedno, jestli ten dotyčný, kterého se ptám sbírá odpadky v parcích, nebo má svou firmu. Chci slyšet, že je ten člověk spokojený s tím, co dělá, protože jinak jen mrhá svůj čas. Pochybuji, že to někomu nevadí. Nepřehlížejte to. Možná by to nevadilo mému bývalému spolužákovi ze Sydney, který prohlašoval, že život je pro něj „punishment“.