Jako citrón

Pomalu končí Vánoce a já si otírám pusu od cukru z vanilkových rohlíčků. Ani na druhém konci světa se mi to přecpávání nevyhnulo. Trošku jsem si během tohoto období zalenošila, i když trochu nechtěně. Australský trh práce přes Vánoce prostě spí a já vyčkávám na leden. Sprint za stálou prací místo nárazovek, v Melbourne pořád neskončil a v pár okamžicích si člověk připadá zahnán do kouta. Vstávejte Ozíci, já jsem tady! Přijdu si jako citrón, který Austrálie mačká… ještě trochu víc. Docela dost jsem se propadala se do zoufalství, ale dneska jsem na to přišla. Ono nás to tady asi musí fakt pořádně zmáčknout, aby to vymačkalo to nejlepší, co v nás je. Aby přišly nápady, o kterých se nám ani nesnilo. Kdyby nám někdo naservíroval stálý job hned od začátku, neměli bychom takovou potřebu něco měnit. Komfortní zóna se tomu tuším říká a kvůli ní tady nejsme. Prásknout do stolu a rozjet vlastní business. Docela se k tomu už schyluje.

Přesto všechno, jsme v Austrálii. Žijeme si náš sen. Místo srnek tu přes silnici hopsají klokani. Místo vlaštovek nám na balkóně řvou papoušci (střílet do nich z praku nestačí). Jeden ptákoblb létá vřískat přesně v 5 ráno pod naše okno v ložnici, už si z toho udělal každodenní rituál. Nikdy se tomu nepřestanu divit, to prostě holce z malé vesnice u Prahy nejde. Je to tu sakra super, vyběhneme z domu a za 3 minuty můžeme být v oceánu, dát si BBQ na pláži při západu slunce, můžeme usínat při šumění vln, které se rozbíjejí o útesy. Je to zkušenost a zážitek jako blázen. Pamatuji si, jak jsem seděla v Praze v kanceláři, zasněně koukala na tapetu počítače s pláží, venku začínala být zima a já se těšila na novou životní kapitolu. Bože, ať už tam jsme! Neměnila bych, je mi při téhle vzpomínce moc pěkně a vím, že jsme udělali správnou věc. Jsme tu!

Tak si nás pěkně vymačkej, Austrálie! A jak řekl Adam… my si z toho potom uděláme hodně dobrou citronádu ♡

WhatsApp Image 2017-12-27 at 23.28.03

Nemusíš nic dokazovat aneb Bez retuše

Včera jsem seděla na posteli a projížděla Instagram. Prsa, zadky a našpulené rty se mi téměř cpaly ven z mobilu. Ženy a muži různých věkových kategorií, a to jsem vážně nekoukala na nějaký účet s erotickou tématikou. Muži v trenýrkách, muži poté, co podali výkon v posilovně a ukazují, jak velcí alfa samci nyní jsou.

Já si jen říkám, proč to Ti lidé dělají? Proč se potřebují ujišťovat v tom, jak „dobří“ jsou. Co může být cílem takových fotek? Zdravé sebevědomí se velmi lehce může změnit na lajkovou závislost. Palce nahoru nás ujišťují v tom, že se tělo líbí co největšímu počtu lidí, že jsme pro ně perfektní, i když nic jako dokonalost neexistuje? Že se v tom více lidí shoduje, tak to asi bude pravda a my máme k té dokonalosti nejblíže?

Je tak jednoduché změnit filtr před okolním světem, ale filtr, přes který se každý den koukáme sami na sebe se změnit tak lehce nedá. Vlastně to ani není o vzhledu. Je to o tom, jak o sobě smýšlíme. Nestačí jen trochu retuše, když se nám na sobě něco nelíbí a najednou se začít milovat. Musíme upravit to, jak se na sebe díváme. Nemusíme okolí ani celému světu servírovat svá prsa a svaly na podnose, aby to v nás vyvolalo pocit, že se líbíme. Nejdůležitější je přeci, líbit se sobě. Požadavky na „ideálnost“ se mění. Lidé na sociálních sítích přichází a odchází, ale my spolu budeme žít celý život. Buďme se sebou spokojení a upřímní k celému světu. Nemusíme se svlékat do podprsenky a fotit si selfie. Nikdo nás nepotřebuje ujišťovat v tom, jak krásní jsme, když to o sobě víme sami. Je v pořádku se o sebe starat, cvičit, rozmazlovat se, dopřávat si zdravá jídla. Ale dělejme to pro sebe, ne pro obdiv ostatních.

Ještě horší je, když se někdo snaží přesunout moc retuší do reálného světa. Zdá se to být tak jednoduché, nechat si píchnout do rtu, nebo říznout do prsu. Cítíme se pak vážně lépe, nebo je to opět jen póza ke světu a vnitřně se sebou stále bojujeme?

Ženy

  • přilákat pozornost mužů – ovšem zájem takových mužů, kteří vyhledávají spíše tělo, než to, co má žena uvnitř. Pak si jen zbývá položit otázku, zda o takový typ mužů má daná žena zájem. Pokud vyhlíží známost na jednu noc, může to zabrat
  • přilákat pozornost žen – vzbudit závist? Tohle může vyvolat řetězovou reakci a spousta žen pak skončí s pocitem, že nejsou „dost dobré“. Hlavně trumfnout ty ostatní

Muži

  • uznání od ostatních mužů – je to borec, taky bych se sebou měl něco dělat
  • obdiv od žen – velice podobný scénář, jako u žen. Má někdo, kdo si je jistý sám sebou potřebu, se takhle prezentovat?

Zůstaňme trochu tajemní a odhalujme svá těla až těm, kdo nás chce nejprve odhalit i duševně. Nemusí to být celý svět. Ten, koho zajímá i vnitřek, to nějak přežije a určitě nerazí heslo: „nekoupím zajíce v pytli“. Pokud jste zrovna „na lovu“, fakt pozor na to, koho můžete nechtěně ulovit. Mějme se rádi i bez filtrů a lajků. Krásný den všem ♡

WhatsApp Image 2017-12-22 at 15.53.42

Práce pro radost, nebo za trest?

Přiletěli jsme do Austrálie na lov. Lov nových příležitostí, zážitků, zkušeností. Trošku se tím světem nechat „otrkat“. Bylo nám víceméně jedno, co budeme dělat za práci, ale musela nás bavit. Důležité bylo se sem dostat a pak časem začít pracovat s tím, co se tu naučíme. Jestli budeme ze začátku třeba uklízet nás moc netížilo, protože i to si umíme užít. Jen tak mimochodem… jednou jsme hodinku otírali žaluzie od prachu a paní za to vysolila v přepočtu 1700 CZK, takže v Austrálii zase není úklid, jako úklid. O tuhle částku jsme si samozřejmě na začátku neřekli, těch 700 bylo dýško za to, že jsme prý vůbec přišli a byli milí (jen pro představu, sice tu jde vydělat velké peníze, ale za nájem vypláznete třeba 30 000 CZK měsíčně za tu nejskromnější garsonku).

Trochu mi tu ale spadl hřebínek, když jsem v Sydney rozposílala životopisy a myslela si, že to bude lehké. Prvním kamenem úrazu bylo docela drsné zjištění, že když přinesu životopis s několikaletou praxí a titulem, nikoho to nebude zajímat. Pracovala jsem čtyři roky pro tuto společnost v České republice. „No a co, máte zkušenost z Austrálie?“ – A teď babo raď. Austrálie a vlastně každé její město funguje jako jakýsi VIP klub, do kterého musíte mít nejprve členskou kartu, jinak vás tam nepustí, ale když už jste jednou tam, máte vyhráno. Nejprve přišla menší depka. Člověk je najednou malý imigrantský pívo na studentských vízech a musí začínat od znova. Byla jsem jen jedna z mnoha a o tom, že je Sydney velmi ambiciózní ani nemluvím. Je to docela frustrující pocit, chtít pracovat, mít na to hromadu času, ale nemít kde. Možná jsem se potřebovala naučila větší trpělivosti a vytrvalosti. Zase ten můj problém s tím, že chci mít všechno hned. Práce pak přišla přesně za 12 dní od příletu do Austrálie. Do Sydney VIP clubu nás nakonec přijali.

Melbourne se nás zatím přijmout chystá, takže se bojuje znova, ale tohle byl náš risk a počítalo se s tím. Povedlo se mě sice převést ze Sydney a pořád jsem pod stejnou společností, ale počet pracovních hodin se snížil. Zase ta trpělivost, Kateřino!

Snažíme se tu vydělat budget na naše sny. Čekáme na ten pro nás nejlepší nápad a na příležitost. Ten vytoužený nával inspirace se tu v Austrálii dostavil. Máme teď spíš opačný problém, nápady, na které jsme v Čechách čekali několik let tu začaly létat takovou rychlostí a v takovém množství, že máme teď s Adamem hlavy nacpané k prasknutí a nemůžeme si vybrat, co by bylo to pravé ořechové. Chci být paní svého času. Už pár let vím, že být zaměstnaná pro mě bude dočasné období. To, proč jsem se hned po škole nevrhla do podnikání bylo, že jsem neměla konkrétní nápad a chtěla jsem se zdokonalovat v oboru, který jsem vystudovala. Stále to trvá, protože lidské zdroje jsou hrozně zajímavé a až přijde čas, tak mi tu v Austrálii budou muset dát šanci, ať chtějí nebo ne. Budu je otravovat dlouho. Neměla jsem zatím odvahu, troufnout si rozjet něco svého, o ničem jsem nebyla dostatečně přesvědčená, že to bude mít smysl. Důvod, proč jsem chtěla pracovat pod někým byl ten, že jsem chtěla nasávat know-how někoho zkušenějšího a učit se. A pak až přijde čas, tak plnit ty své sny a ne sny ostatních. Čím jsem starší, tak se pořád víc a víc bojím představy, že by mi někdo diktoval, kdy budu mít v práci volno. Děsím se naplánované práce od pondělí do pátku, od 9.00 do 17.00, 20 dní předem schválené dovolené a to všechno by se opakovalo až do důchodu. BOŽE, co by tohle bylo za život.

Nezmínila jsem třeba nátlak zaměstnavatelů na přecházení nemocí. O tomhle problému slýchám ze všech stran a je to smutné. V minulosti se mi už stalo, že když mě nadřízený viděl nemocnou v práci, řekl, že to přece ještě tři dny zvládnu a pak ať jsi jdu klidně na nemocenskou. Měla jsem tehdy teplotu 39 a byla fakt hloupá, že jsem do té práce vůbec šla, jen abych někomu nezkomplikovala plány. Nadřízený zněl do telefonu, jako bych měla svou případnou absencí způsobit konec světa. Jen si přehoď v diáři nemoc na pár dní později a neotravuj. Odnaučila jsem se nechat v práci ždímat.

Ať už někdo podniká nebo je zaměstnaný, měl by se ale zeptat sám sebe, zda ho to baví a zda ho někdo neždímá. Nemám ráda, když si někdo stěžuje na svou práci. Ono je vážně jedno, jestli ten dotyčný, kterého se ptám sbírá odpadky v parcích, nebo má svou firmu. Chci slyšet, že je ten člověk spokojený s tím, co dělá, protože jinak jen mrhá svůj čas. Pochybuji, že to někomu nevadí. Nepřehlížejte to. Možná by to nevadilo mému bývalému spolužákovi ze Sydney, který prohlašoval, že život je pro něj „punishment“.

Vánoce na písku

Blíží se Vánoce a s nimi i největší zkouška. Domu se nepodíváme a budou to první Vánoce, které strávíme bez rodiny. Když jsme byli ještě v České republice, ani nám to tak nepřišlo. Měla jsem vidinu, toho, že se vyvalíme na pláž, budeme usrkávat ledovou kávu a chechtat se tomu, jaká je asi doma kosa. Zase tak jednoduché to ale nebude. Je paradoxní, že jestli Vás provokují fotky, které sypeme na sociální sítě, tak věřte tomu nebo ne, ale fotky, sněhu nebo talířů plných cukroví nás teď teda provokují taky.

Chybí nám rodina a přátelé. S tímhle odloučením a probíhajícím adventem na to myslíme fakt intenzivně. Myslím na to pokaždé, když do sebe hned po probuzení cpu čokoládu z kalendáře. Jen půlku, tu druhou dávám Adamovi, abych si nepřipadala tak provinile. Vždy mě totiž obeznámí s tím, že to je teda „pěknej humus“ pro tělo, když si dávám čokoládu hned po probuzení, ale pak si dá stejně taky. Nejde tomu poručit. Alespoň trochu toho falešného pocitu klasických Vánoc. Včera jsme ve městě potkali pána s namalovanou červenou čepicí Santa Clause na plešce. Ve třiceti stupních je to bizár. Kdyby byla pravá, asi by se mu ta hlava pěkně opotila.

Učíme se tu vážit si věcí, které by pro nás byly při nevycestování samozřejmé. Neviděli bychom je a nebylo by to pro nás nic speciálního. Jsem hodně fixovaná na rodinu, tak to bylo vždycky a bude to tak napořád. Ale když jsem je měla blízko, nebo alespoň ve stejné zemi a stačilo jen sednout do auta, tak to bylo o něčem jiném. Co bych teď dala za jedno obejmutí od kamarádů a rodiny. Dala bych si v práci volno a posedávala u pohádek. Vážila bych si toho, že jsou v televizi reklamy jen jednou za třicet minut a ne každých deset, jako tady v Austrálii. Při každé takové reklamě bych si porozepla kalhoty o kousek víc, aby se mi do břicha vešlo ještě pár vosích hnízd a pak bych nadávala, že pěkně přiberu. To by se opakovalo tak dlouho, dokud bych je všechny nedojedla. Vosích hnízd, nevím proč, je vždycky jako naschvál nejméně. Určitě to máte doma stejně.

Tu ledovou kávu na pláži si na Vánoce stejně dáme a chechtat se asi taky budeme, ale vnitřně to bude boj. Užívejte si, že máte rodinu u sebe, pokud taky zrovna nelítáte někde po světě.

WhatsApp Image 2017-12-11 at 23.29.02

Z betonu na farmu

Narodila jsem se v malé vesnici u Prahy, ale nedá se říct, že bych byla zrovna vesničanka, která vyrostla obklopená zvířaty a vstávala se slepicemi. Měli jsme sice pár slepic, ale o ty jsme po úřadování našeho psa postupně přišli. Nemám problém s tím natáhnout si tepláky a jít skládat dřevo (ano, já vím tati, že jsem u toho měla vždy průpovídky, ale dala jsem to), ten skutečný venkov na samotě mám ale možnost poznávat v Austrálii.

Jsme právě na farmě ve vnitrozemí. Panečku, tohle je ta pravá Austrálie. Normálně nám po vinici ráno a večer běhají klokani. Zvířata… Přijeli jsme na farmu už za tmy. Při výstupu z auta pro mě skončila legrace. Kde jsou ti lidé ze Sydney, kteří mi říkali, že než abych potkala hada, tak tu spíš začne sněžit. To bylo tak příjemné slyšet. „Radši až půjdete na maliny, vezměte si holinky, kvůli hadům“. Sakra. Adam se chtěl jít v noci projít. Mně stačilo postávat na plácku před domem a zběsile kolem sebe mávat baterkou. Pohoda, zhasla jsem abych si dokázala, že už jsem dobrá. Za 30 sekund jsem to ale musela zkontrolovat znova. Ve dne je to lepší, bojuji s tím, ale když děláme ve vysoké trávě, není to sranda.

Další zvířata, se kterými tu válčím, jsou mouchy. Světe div se, po jednom dni v jejich společnosti, kdy mi do obličeje naráželo tak deset much najednou, jsem na hady docela zapomněla. Prý by stačilo, kdybych si jich nevšímala, ale jde to? Představte si, že vás někdo osm hodin šimrá po obličeji a u toho bzučí. Kdyby mě na té vinici někdo pozoroval, musel by si myslet, že mám sklony k sebepoškozování a ráda si nafackuji. Přiznám se, že tu mou agresi vůči mouchám trochu odnesl i Adam. Chystala jsem se mu odpovědět na jeho otázku a jedna moucha mi zalétla přímo do pusy. Vím, že on na mě to hejno much neposlal a není ode mě úplně fér to na něj svádět, ale nemohla jsem si pomoct.

Přes tyhle všechny světové problémy, jsem moc ráda, že jsme se na farmě stavili. Sice tu nejsou pláže, ale ten vzduch, ticho, příroda… Dýchá se tu lehčeji než ve městech a tím nemyslím jen čistý vzduch, ale i to, že z každodenního života na chvíli škrtneme tlak a budeme zase řešit jen takové blbosti, jako je lítání much do pusy. Jsme na samotě a široko daleko nejsou žádní sousedé, člověk si najednou nepřipadá jako jeden zrychlený mravenec v obřím mraveništi. Myslím, že i když člověk nebydlí zrovna na venkově, tak opustit jednou za čas beton, vyrazit na takové místo a dát si restart jak pro tělo, tak pro duši, je super. Abychom na tu potřebu přírody nezapomínali a vyčistili si hlavu, zpomalili. Sahání po mobilu se snažím stahovat na minimum. Nějak nemám takovou potřebu a chci nasávat to všechno kolem. Možná za to může i špatný signál. Sedněte si doma, dejte si nohy nahoru a popíjejte čaj nebo víno. Žádné stresy, ať jste na vesnici, nebo ve městě v paneláku. My jdeme na BBQ. ♡

WhatsApp Image 2017-12-07 at 22.19.55

Stěhujeme se… zase

Je to přesně po páté za sedm měsíců, co se budeme s Adamem stěhovat. Troufám si říct, že momentálně žijeme kočovným životem a i když je to někdy psychicky náročnější pořád nám to za to stojí. Když jsme se v květnu rozhodli, že budeme žít spolu, tak jsme nepřemýšleli nad tím, že nemáme dlouhodobý výhled ubytování. Měli jsme k dispozici volný dům na tři měsíce a věděli jsme, že prostě chceme žít spolu. A co bude pak? Něco přijde, nějak se to udělá. Snažím se odstraňovat své problémy se zvedáním kotev, když je potřeba a nebo jen cítíme to divné zašimrání, že jinde to bude taky fajn a není důvod to nezkusit. Měla jsem problémy s tím být flexibilní. Ne, že bych si život přímo lajnovala, ale měla jsem ráda přehled, když bylo něco s příliš velikým riskem a já ztrácela kontrolu, tak jsem do toho radši nešla. Nemáme závazky…  o těch, co si myslíme, že to závazky jsou, jako je práce, která nás baví, nebo škola, tak to nejsou opravdové závazky. Málokterý závazek je takový závazek, aby nám neumožňoval žít život, o jakém sníme. Záleží, zda fakt chceme ten sen přestat snít a začít ho žít. To je mi panečku taková klasická líbivá věta, ale něco na ní je.

Nerada odcházím z práce, kterou mám ráda a díky bohu, jsem nikdy neodcházela z práce proto, že bych ji neměla ráda. Možná by to ale bylo jednodušší. Asi vám to bude připadat praštěný, ale já jsem zatím po každý brečela, když jsem měla jít dát výpověď a to by to mělo být naopak. Vždycky jsem si myslela, že výpověď se dává s prásknutím papíru šéfovi o stůl a dramatickým zvoláním „Mně už je to jedno, já končím“. Chodila jsem většinou za lepší příležitostí, ale nikdy jsem v práci nebyla nešťastná. Je pro mě těžké opouštět týmy s lidmi, které mám ráda. Naučila jsem se… možná se to stále učím, že tak to prostě v životě chodí a nic nemůže trvat věčně.

Tuším, že někdy v červenci jsme se rozhodli, že se zase přestěhujeme a tentokrát do Sydney (když už, tak už, že jo). A je to tady znovu! Po dvou měsících objevování Sydney jsme usoudili, že je čas kouknout se zase jinam. Což zahrnovalo mé brečení u e-mailu s ukončením pracovního poměru. Za týden balíme svých pět švestek… dobře pár kufrů… mé 4 kufry a Adamův kufr, protože Adam ve skutečnosti nemá dva, jen veze navíc jeden, který vydává za svůj, zatímco je plný mých „blbostí“.

I když jsem si ze začátku tenhle nápad vymlouvala, protože postavit se na nohy na jiném kontinentu, najít si práci, chodit do školy, každý den postrádat rodinu a kamarády, vyřídit všechno papírování včetně zvyknutí si na pípání Opal Card při každém nástupu i výstupu z public transport (což bylo fakt těžký zautomatizovat, zlatá Lítačka)… není úplně sranda. A když se tohle všechno povede, tak vstávat, jedeme dál. Bylo těžký se na to znovu připravit, ale těším se, hrozně. K čertu s mojí oblibou zvykat si na místa a pak je nechtít opouštět, ale alespoň je to známka toho, že mi tu bylo dobře. Pryč s tou pohodlností. Proto jsme tady, jsme tu abychom tu komfortní zónu zahodili. A tak jí zahazujeme ještě dál. Ráda říkám, že „život se žije„.

Stěhujeme se do Melbourne, podle pár žebříčků jednoho z nejlepších měst pro žití, a tam znovu absolvujeme kolotoč papírování, hledání ubytování, training v nové práci a pár uslzených chvil, ale během toho budeme hrozně šťastní, protože se v našem životě bude něco dít. Budeme prozkoumávat nové místo a to má obrovskou hodnotu. Nebudeme jen odžívat a to se mi na životě moc líbí. ♡

WhatsApp Image 2017-11-30 at 20.21.51

Konec masáže fast-fashion

Vím, že se ve svých příspěvcích často otáčím do minulosti, ale člověk se nenarodí s ustálenými názory, které se nebudou měnit. Postupně se vyvíjejí a pouze s odstupem času pak člověk může vyhodnotit změnu a zkoumat, co ji zapříčinilo. Ráda si vybavuji sebe na základní škole, na střední, těsně po střední, v první práci, ve druhé, na různých místech, v různých životních situacích. Ohlédnu se a vzpomenu si, co by ta osmnáctiletá slečna udělala jinak, než já teď. Co se jí líbilo, co si myslela, že nikdy nedokáže a vypadalo to jako nepřekonatelné a pak se to najednou povedlo, začala dělat nové věci a jiné už nikdy dělat nebude. Nebo ano? Uvidíme.

Od dětství až do dvaceti jsem měla jeden velký sen, chtěla jsem být módní stylistkou, dokonce jsem si i udělala rekvalifikační kurz a začala pracovat pro fast fashion značky, měla jsem módní blog, ráno u snídaně pravidelně projížděla blogy ostatních a po škole chodila okukovat nejnovější trendy v obchodech. Byl to takový koníček. Bavilo mě to, hrozně. Skříň byla narvaná k prasknutí. To, že to oblečení dlouho nosit nebudu, mě moc netrápilo. A tak jsem vydělané peníze ve fashion průmyslu, do fashion průmyslu zase vrazila. Taková blbost. Nikdy jsem neměla dost a vždycky mi nějaký kousek scházel. A je to docela logické, člověk nikdy nemá všechno. Docela jsem prokoukla tu masáž fast-fashion obchodů s módou, která se každých pár měsíců mění a obchody vystrkují do výloh co dva týdny nové zboží, které lidé koupí a za dva měsíce ho už nenosí, protože ho musí reklamovat, nebo proto, že už prostě „vyšlo z módy“.
Líbí se mi oblečení, pořád a jednou bych chtěla nějaké své navrhovat a posílat do světa. Oblečení, které nebude fast, ale slow. Oblečení, které nebude součástí hromadné produkce. Oblečení, které bude mít příběh, bude vyráběno s rozumem a jen tak nevyjde z módy.
Nicméně nad tou svou hromadou oblečení jsem začala trochu přemýšlet a jednoho dne jsem udělala čistku. Našla jsem i pár kousků s visačkou… myslela jsem, že to jednou budu nosit. Rozhodla jsem se, že to začnu dělat trochu jinak, protože tímto způsobem pokračovat v nekonečném kruhu už bylo na zbláznění a připadalo mi to stále více absurdní. Ušetřené peníze jsem si začala schovávat na zážitky. Protože to oblečení je dočasné a jednou si ho prostě s sebou na konec světa nevezmu. Docela se mi ulevilo, protože jsem to oblečení přestala hromadit. Začala jsem volit cestu „Kup si jeden pořádný, klasický kousek, který není pořízený jen z rozmaru, že nevíš, co s penězi.“ Najednou jsem toho měla míň a zároveň jsem každý den stála u skříně (v Austrálii chodím k jedné tyči s ramínky a dvěma poličkám. Je to docela super pocit, že toho vlastně tolik nepotřebuji.) se zjištěním, že mám pořád co na sebe. Většina věcí jde kombinovat a já neutrácím za blbosti. Prostě jsem si uvědomila, že je vlastně nepotřebuji.
Kromě vytouženého snížení nákladů na oblečení a pocitu lehkosti mi fast-fashion průmysl začal vadit. V první řadě s fast-fashion jde ruku v ruce i snižování zmíněné kvality oblečení. Kvantita v tomto průmyslu většinou vítězí. Pokud se budeme pídit po tom, kde většina značek, které toto oblečení produkují nechává své zboží vyrábět a za jakých podmínek se v této zemi pracuje, asi se na to začneme koukat ještě trochu jinak. Další věc je i to, jak se značky chovají k přírodě a kolik chemikálií na výrobu používají. Ono bude vždycky snazší zajít po práci do nejbližšího obchoďáku, ve fast obchodě si koupit šaty podle nejnovějších trendů a utratit za ně 499 Kč, než si vyhledávat značky, které se chovají eticky, mít menší možnost výběru a maličko si připlatit. Ale stejně si myslím, že je lepší trochu nad tím přemýšlet… Tohle by byl ten nejlepší možný scénář. I když proti tomu nejde úplně bojovat a stejně si sem tam každý z nás koupí nějakou tu věc od fast-fashion značek, tak se snažím, abych si už od takovýchto značek nenechávala diktovat, co budu právě nosit a jak často tu skříň budu obměňovat, protože mi prostě stačí jedno kvalitní bílé tričko než deset podobných za 129 Kč.
Řešením je pro mě samotnou kupovat méně, nechtěné oblečení nevyhazovat, ale recyklovat, nebo posílat dál (to, kolik oblečení se každý den na světě vyhodí už by zase vydalo na samostatný článek), přešívat a při koupi se snažit trochu nad tím dumat. Tohle všechno je myslím fajn jak pro nás, tak i pro naše okolí. Skvělá kombinace.
 ♡