Teď zrovna si šiju sen

Docela jsem poslední dobou zanevřela na psaní. Ponořila jsem se do šití, přestěhovali jsme se, pro zachování intenzivních kontaktů s Australany a kamarády jsem si znovu našla práci na part-time a v tom shonu jsme byli rádi, když jsme mohli vytuhnout na gauči u Friends. Víza na další dva roky v Austrálii jsme dostali a já se rozhodla založit značku Proud Linen. Vždycky jsem se chtěla naučit šít, ale nikdy bych nevěřila, že mě to tak pohltí. Už jako malá sem nikdy u žádného kroužku nevydržela dýl jak rok (kromě hry na kytaru – ano, všechny ty akordy už jsem samozřejmě zapomněla). Ale co, mohu říct, že jsem vyzkoušela snad všechny sporty – karatem počínaje a aerobicem konče. Učila jsem se drátovat, chodila jsem na táborníky a zpívala. Jsem ráda, že jsem měla možnost si vše „osahat“, ale z ničeho se nestala dlouho trvající láska. Tak nějak jsem se pořád hledala a tápala, co je to pravý ořechový. Něco mělo zádrhel a já se na to vykašlala. Možná jsem vzdávač, ale spíš jsem nechtěla investovat čas do něčeho u čeho jsem necítila, že je mi to souzené, že jsem to já a udržovat něco jenom ze zvyku nikam nevede.

Jestli nějakou vlastnost fakt postrádám, tak je to trpělivost. Všechno chci hned a když něco nemohu ovlivnit nebo uspíšit za pomoci vlastních sil, ale leží to na někom jiném, je to děs – ano narážím teď třeba na zpomalenost Ozíků. To není urážka, oni to o sobě vědí. Nedávno jsem si v kadeřnictví vyslechla stížnost jedné Australanky „hele já pracuju pro Američany a oni na nás tak tlačí. Nedávám to, jsem Aussie to přece nejde takový tempo“. To jsem trochu odbočila. Co se týče zálib a práce… (snažím se, aby to byla synonyma), tak nejsem typ člověka, který by dělal celý život jen jednu věc. Být teď v Čechách, tak bych si pravděpodobně dál jela Human Resources… (vystudovala jsem to, co mě pořád baví a světe div se, rozhodně je nevěším na hřebík a chci se k nim vrátit alespoň na pár hodin týdně)… vznik něčeho nového, jako je třeba tohle založení značky by podle mě měl úplně jiný spád. Těžko se popisuje, čím vším to je, že tady to najednou jde líp. Popsala bych to asi tak, že naše „jistoty“ jsou v Čechách, je tam „doma“, ale teď jsem se rozhodli udělat si druhý domov tady… je to jakoby nám někdo na letišti v Sydney dal do ruky obrovský prázdný malířský plátno a řekl „maluj, co chceš, nemáš co ztratit a užij si to“.

Takže teď zrovna šiju a i když bych si časem přála přidat někoho do týmu, protože to pálení v zádech a model, kdy u toho sedím dnem i nocí se asi nedá dlouho udržet, tak si to hrozně užívám. Mám pocit, že vytvořit vlastní značku, se kterou si mohu hrát podle sebe je to, co chci momentálně dělat a i když je stále v plenkách, věci se dějí a já se nemohu dočkat, až se e-shop rozběhne a já budu občasně poletovat mezi štendry s mým oblečením na craft marketech v Melbourne. Sound like a dream to me.

Upřímně si myslím, že mě nakopla realizace zahrad a také Adam samotný, který mě někde uprostřed mého pochybování posadil do auta a odvezl pro šicí stroj. To první kopnutí je nejdůležitější a za to mu moc děkuju. Jinak bych teď asi pořád v noci přemýšlela nad tím, zda to není blbost, psala si seznamy pro a proti a dumala nad tím, jestli ten stroj dřív nerozflákám a neprošiju si všechny prsty než se mi podaří ušít jednu sukni. Dneska sem zjistila, že jsem si prsty neprošila, ale zato si dokážu během 24 hodin stejný prst rozřezat nožem na máslo a z druhé strany protrhnout úlomkem z rozmlácené keramické misky.

WhatsApp Image 2018-08-01 at 12.18.03 (1)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s