Šťourání se v sobě samém

Po půlroce v Austrálii jsem už myslím úspěšně překonala kulturní šok, rozjeli jsme firmu, přestěhovali se (několikrát), vystřídali dvě školy a dvě města. V Sydney to byl jeden velký shon, nezastavili jsme se, zvykali si na všechno nové a odvykali na to staré. Probíhalo takové vnitřní smiřování. Natáhli jsme si tohle období stěhováním do Melbourne, které se po čase ukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Přestože nám ta adaptace trvala poněkud déle a nebylo a není to snadné, vyplatilo se a jsme tu šťastní.

Po „vyklidnění“, když si věci sedly, jsem se začala šťourat ve svém životě a mé osobnosti. Hezky kousíček po kousíčku, někdy až moc. Přirozeně to ke mně přišlo. Myslím, že to způsobilo i to, že jsem odletěla z dosavadního života v Čechách a nechala ho tam. Díky této částečné izolaci na druhé straně světa a tím nemyslím slovo „izolace“ špatně, i když to prostě působí nějak smutně, jsem začala věci zkoumat více než obvykle. Možná bych to popsala tak, že jsem kolem sebe neměla tolik rušivých věcí z okolí, které by mě ovlivňovaly a formovaly. Nic nebylo invazivní a jen tak lehce mě šimraly nové poznatky, ze kterých jsem si vybírala, co převezmu za své a ztotožním se s tím. Jako bych se tu znovu narodila. Hezky všechno od začátku s výjimkou toho, že tu mám stále po boku toho nejlepšího parťáka a podporovatele. Začala jsem tu oceňovat hodnotu lidí, které v životě mám, víc mluvit k sobě, pitvat svou osobnost, kroky, které jsem v životě dělala a budu dělat teď, co si přeji od života, co mě fakt baví a co mě vlastně tolik nezajímá, na co plýtvám časem, kam chci směřovat, co dál…

Na každého působí něco jiného a nechci všechny lidi burcovat k odletu od zahraničí (je to ale fakt super), aby se porejpali ve svém životě. Jen někdy v tom běžném režimu ani nepostřehneme, že potlačujeme svou pravou osobnost. Když se snažíme nacpat do jednoho těla a duše několik tváří našeho já, nebo se ani nemusíme snažit, ony se tam začnou cpát nevědomky samy. Vtěsnávají se tam vzorce chování, co by se mělo, co by se nemělo, reklamy na ideální život a vzhled, rady do života od lidí kolem nás, cizí příběhy, instagramové obrázky, facebook… Hledat se je v pořádku, lidé se mění, jen nás k tomu hledání někdy nechce ten ruch kolem pustit, a žene nás hlava nehlava rovně bez přemýšlení. Pak zjistíme, že vlastně nevíme, co máme rádi a co si jen myslíme, že máme rádi. Ono panikařit, že se vlastně moc neznáme není krásný pocit.

Já panikařit začala. Hrabala jsem sama v sobě až někam tam do hloubky a musela jsem si potvrdit, že se znám a že žiji podle toho, jak chci a ne podle toho, jak by se mělo.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s