Ještě jsme se nezabili

Tenhle článek píšu už podruhé. Do notebooku jsem si jednoho krásného večera zvrhla skleničku bílého a ráno se již neprobudil. Článek je tam někde uvězněn… tak alespoň je v dobré náladě a já mohu díky tomu tučně podtrhnout svou níže zmiňovanou „šikovnost“.

Poslední dobou na mě i na Adama lítá hrozně moc dotazů na to, jestli to tu dáváme, co se našeho vztahu týče. Pracujeme spolu, seděli jsme vedle sebe ve stejné lavici, bydlíme spolu, trávíme spolu volný čas i všechny “dovolené”, kamarády tu máme společné taky. Myslím, že většina toho zděšení se odpíchává do společného podnikání.  Za mě, jestli si chcete někdy ozkoušet, zda je Váš vztah silný a nezačnete mít časem chuť zabíjet toho, s kým žijete, začněte s ním podnikat a pokud chcete extra ultra super zátěžový test, tak v cizí zemi.

Dá se z toho dobře poznat, zda se můžeme jeden na druhého spolehnout a to od výměny toaleťáku až po údržbu účetního systému. Vidíme, jak oba jednáme ve stresu (teď je toho fakt požehnaně) a jestli se v takových chvílích umíme vzájemně podržet. Všímáme si způsobu jednání s ostatními lidmi, férovosti toho druhého.

Jsme tu prostě jen my dva, na konci světa. V tom dobrém, když po sobě v kempu ráno házíme sprcháčem a řveme „HEY BANANA“ (nikdo kromě nás prostě nepochopí, co to má znamenat) i ve zlém, když zjistíme, že jsme si zabouchli naše jediné klíče od domu a Adam mi musí důvěřovat, že tu popelnici, po které vylézá na střechu budu držet pořádně. Možná jsme si tu už vytvořili takovou naší vlastní řeč.

Pořád nechápu, že Adam zůstal v klidu, když jsem mu před pár dny na cestě do kina v garážích roztřískala iPhone – pavučinka pěkně poctivá od horního rohu až po ten druhý spodní. POZOR! Nutno podotknout, že mou šikovnost předpokládal a nenechal si tenkrát rozmluvit „zbytečný“ pojištění na blbost. Jsem z obliga. Ale ty moje výčitky svědomí? Bože… kdyby mi pořádně vynadal, tak by to pro mě snad bylo lepší.

Když se nepohodnem, tak je to často na konci dne, usneme a po probuzení, většinou kvůli tý večerní unavenosti zjistíme, že jsme zapomněli, kvůli jaký hlouposti to vlastně bylo. Blbý pak je, že se to kvůli tomu nedá dořešit a já nevím, proč mám být vlastně naštvaná.

WhatsApp Image 2018-04-24 at 09.19.00

Šťourání se v sobě samém

Po půlroce v Austrálii jsem už myslím úspěšně překonala kulturní šok, rozjeli jsme firmu, přestěhovali se (několikrát), vystřídali dvě školy a dvě města. V Sydney to byl jeden velký shon, nezastavili jsme se, zvykali si na všechno nové a odvykali na to staré. Probíhalo takové vnitřní smiřování. Natáhli jsme si tohle období stěhováním do Melbourne, které se po čase ukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Přestože nám ta adaptace trvala poněkud déle a nebylo a není to snadné, vyplatilo se a jsme tu šťastní.

Po „vyklidnění“, když si věci sedly, jsem se začala šťourat ve svém životě a mé osobnosti. Hezky kousíček po kousíčku, někdy až moc. Přirozeně to ke mně přišlo. Myslím, že to způsobilo i to, že jsem odletěla z dosavadního života v Čechách a nechala ho tam. Díky této částečné izolaci na druhé straně světa a tím nemyslím slovo „izolace“ špatně, i když to prostě působí nějak smutně, jsem začala věci zkoumat více než obvykle. Možná bych to popsala tak, že jsem kolem sebe neměla tolik rušivých věcí z okolí, které by mě ovlivňovaly a formovaly. Nic nebylo invazivní a jen tak lehce mě šimraly nové poznatky, ze kterých jsem si vybírala, co převezmu za své a ztotožním se s tím. Jako bych se tu znovu narodila. Hezky všechno od začátku s výjimkou toho, že tu mám stále po boku toho nejlepšího parťáka a podporovatele. Začala jsem tu oceňovat hodnotu lidí, které v životě mám, víc mluvit k sobě, pitvat svou osobnost, kroky, které jsem v životě dělala a budu dělat teď, co si přeji od života, co mě fakt baví a co mě vlastně tolik nezajímá, na co plýtvám časem, kam chci směřovat, co dál…

Na každého působí něco jiného a nechci všechny lidi burcovat k odletu od zahraničí (je to ale fakt super), aby se porejpali ve svém životě. Jen někdy v tom běžném režimu ani nepostřehneme, že potlačujeme svou pravou osobnost. Když se snažíme nacpat do jednoho těla a duše několik tváří našeho já, nebo se ani nemusíme snažit, ony se tam začnou cpát nevědomky samy. Vtěsnávají se tam vzorce chování, co by se mělo, co by se nemělo, reklamy na ideální život a vzhled, rady do života od lidí kolem nás, cizí příběhy, instagramové obrázky, facebook… Hledat se je v pořádku, lidé se mění, jen nás k tomu hledání někdy nechce ten ruch kolem pustit, a žene nás hlava nehlava rovně bez přemýšlení. Pak zjistíme, že vlastně nevíme, co máme rádi a co si jen myslíme, že máme rádi. Ono panikařit, že se vlastně moc neznáme není krásný pocit.

Já panikařit začala. Hrabala jsem sama v sobě až někam tam do hloubky a musela jsem si potvrdit, že se znám a že žiji podle toho, jak chci a ne podle toho, jak by se mělo.