Tak si přestaň stěžovat

Narazila jsem ve světě… koncentrace je vyšší v jeho určitých částech, ale nechci házet všechny do jednoho pytle, protože by to nebylo fér a protože výjimky, které září o to výrazněji, existují… na takový vysavač. Jsou jím stížnosti a to neříkám, že já z pusy žádné nevypouštím, ale snažím se to stáhnout na minimum. Jakoby, komu tím vlastně prospějeme?

  • Stěžujeme si na partnera, i když tím dáváme světu najevo, že jsme si vybrali špatně a teď než abychom udělali nějaký krok tak si ulevujeme tímhle způsobem.
  • Stěžujeme si na výběr školy, pro kterou jsme se rozhodli proto, že bychom měli a ani ne tak proto, že jsme chtěli.
  • Stěžujeme si na kamarády, kteří jsou takový a makový, ale když je potkáme, neřekneme jim do očí s čím máme problém.
  • Stěžujeme si na práci, protože je to často jednodušší způsob ventilace než opustit comfort zone.
  • Stěžujeme si na počasí, ať už je vedro nebo zima (to dělám já moc ráda). Cokoliv, co je mimo mých ideálních 24 je špatně.
  • Stěžujeme si na málo peněz, nebo na to, že nevíme co s nimi. Ti co si nemohou dovolit dovolenou na Mácháči si stěžují, ti co ji mohou mít chtějí do Chorvatska, ti co se válejí každý rok v Chorvatsku chtějí na Maledivy a ti, kteří na ně fakt jezdí tam chtějí být víckrát v roce.
  • Stěžujeme si na svoje tělo, které huntujeme dietami, extrémním cvičením, náhražkami stravy, napícháváním, přetvářením k vymyšlené dokonalosti… chyby které většinou vidíme jen sami na sobě, protože všichni okolo nás mají jiná měřítka krásy a nikdo se nikdy nezalíbí všem. Stěžováním dáváme najevo, že se nepřijímáme a s tím jede dolů i sebevědomí. Protože SEBE-VĚDOMÍ se nedá nabotoxovat.

Asi nikdo nikdy nebude se vším 100 % spokojený a možná to ani není cílem. Nechodíme po dokonalém světě a díky za to. Ono jen stačí mít se dobře uvnitř a když nás něco sráží, tak se to pokusit odstranit. Jen polévat sobě i ostatním hlavu svou vlastní nespokojeností na tomhle světě není řešení. Na co si vlastně stěžujeme? Na to, že nevíme, jak naložit s  naším vlastním životem? Tak moment! To co teď napíšu bude znít jako velký kýč, ale je to dost podstatný fakt. Máme postel na spaní, vodu, jídlo, lidi co nás mají rádi, zdravotnictví z velké části zdarma (po Australské zkušenosti mi to přijde jako zázrak), funkční tělo, máme své jméno a příjmení, demokracii… svobodu v rozhodování. Tak proč když nás něco štve, to prostě nezačneme měnit a věcem, které jsou v životě darem dáváme razítko SAMOZŘEJMOST?

Právě si k mému stolu v kavárně stoupl tak 3 letý Ozík a říká: „Hello, how are ya? What are you doing?“… “jen sedím a popíjím kávu, jo a mám se fakt moc dobře.” – i když vím, že Australani na odpověď většinou nečekají a mají to spíše jako takovou zdvořilostní frázi k pozdravu. Tak jednoduchá otázka, ale upřímná odpověď k nám je hrozně důležitá. Spíš než odpovědět tomu roztomilouši sem měla potřebu tuhle zprávu říct nahlas MÁM SE DOBŘE, tak proč si někdy stěžuju? Máte se taky dobře?

WhatsApp Image 2018-03-30 at 19.56.26

Jak to bude dál s Austrálií?

Dny v Austrálii letí jako voda. Díky tomu, že jsme na volné noze už často ani nerozpoznávám, jaký je den v týdnu, protože na víkendy moc nehrajeme. Jsou dny, kdy je day off a kdy day off není. Nepostřehla jsem ani to, že už tu prý začal podzim a to jsme dorazili na jaře. Ehm „podzim“ – to znamená, že tenhle týden bylo 35 stupňů a já na moře čekala jako na smilování. Jediný rozdíl je v tom, že je ráno a večer kosa až mi při probuzení pod peřinou mrznou nohy. Uprostřed dne umíráme vedrem – Melbournské počasí. Nerada bych ale utíkala k mému oblíbenému tématu, kterým počasí je. Není to jen tím, že máme zahradnickou firmu a Adam mi přezdívá rosničko nebo tím, že bych neměla o čem jiném mluvit, ale že mě to prostě zajímá.

První měsíc v Austrálii jsem byla ze všeho vyplesklá. Druhý-čtvrtý měsíc mi trvalo všechno to nové a poznané zpracovat a usadit se tu. Hodně jsem bojovala s tím, že se mi stýská. Teď, skoro po půl roce mi přijde, že jsme se naučili brát ty věci prostě tak, jak teď jsou. Ne, že by se mi už nestýskalo, to sakra jo, ale mění to podoby. Naučila jsem se s tím tady žít a když poslouchám příběhy Čechů, kteří sem emigrovali před padesáti lety bez možnosti kontaktu s rodinou a dokonce bez SKYPU(!), s vědomím, že už se zpátky vrátit nemusí, je mi z toho úzko. Je to docela silný kafe a nevím, jak bych tohle zvládla.

Uplácali jsme tu s Adamem takové dva nové lidi. Mění nás to, ale nemyslím si, že uvnitř, to jsme pořád stejní, jen náš pohled na svět je trochu jiný. Málo věcí nám přijde nezrealizovatelných a jen tak něco nás nepřekvapí. Včera nám na hranici vjezdu do rušného centra Melbourne vyplivl Timothy. Tedy naše auto, kterému tak přezdíváme. A teď co s tím? Doma bychom mohli zavolat desítkám lidí a poprosit je o odtah, ale tady? In the middle of Melbourne? Naštěstí pomohl můj taťka, který nám přes Skype z druhého konce světa vysvětlil, co kde zkontrolovat a ušetřil nám tak spousty dolarů za odtahovku k mechanikovi. Díky tati, seš borec! Ráda bych tedy řekla, že jsme se naučili všechno vyřešit sami, ale to bych kecala, bez lidí kolem nás, a to jak v ČR, tak tady, bychom byli v háji.

Další skvělá věc je, že Austrálie nám definitivně ukázala, že na přežívání je ten život dost krátkej a nechceme ho tak žít. Dali jsme si tu pokoj jak sami sobě, tak ostatním lidem. Tady prostě člověk vyjde z domu a dýchá život, je všude… před domem, na pláži, v kavárně, ve škole, v práci. Lidi se o sebe zajímají, smějí se, ale zároveň se nechávají žít. Mám pocit, že v Čechách jsem se musela pořád otáčet, co, jak, kdo si o čem bude co myslet, jak to bude vypadat, co se hodí, co se nehodí… cítím tu v tomhle větší svobodu a uvolněnost. Moc neřeší, jestli jdou nenamalovaní do města a pro rohlíky si klidně dojdou v pyžamu.

Snažím se si nestěžovat, protože většina věcí, na které bych si stěžovala jsou jen výsledkem mých předchozích rozhodnutí, které bych v té době stejně neudělala jinak a když už nabíhá chvíle na případné stěžování, tak se zastavím a pokouším se najít východisko, změnu. Stěžovat si na něco s čím se nepokoušíme nic udělat je tak trošku shazování nás samotných.

Tenhle příspěvek je motanice hrozně moc věcí dohromady, které ani nevím, jestli pochopí někdo jiný, než já sama, ale beru ho jako takové pozastavení po půl roce. Řekli jsme si, že opustíme Austrálii až budeme mít pocit, že už jsme ji vyčerpali a nic nám nepřináší ani nás nic neučí. Až z ní budeme totálně znuděný a budeme si chtít pořádně stěžovat. No… myslím, že to se ještě nestalo a tak v e-mailové schránce našeho agenta právě teď čeká žádost o prodloužení víz na další dva roky, držte palce ať to klapne. Můžeme se ale vrátit i dřív, nebo později. Jak ráda říkám, když se nás v Austrálii ptají „it’s still open“.

WhatsApp Image 2018-03-16 at 01.50.45