Proč (ne)slavím Valentýn

Tenhle článek je ještě teplý. Nejdřív jsem si myslela, že už ho na “svátek zamilovaných” nestihnu, ale jelikož zatím ještě píšu jen v češtině a čtou to převážně Češi, tak mám desetihodinový náskok.

Valentýn je zvláštní svátek. Nějak si nedokážu představit, že bych měla v roce jeden den na oslavení toho, že jsem zamilovaná. Hodně mých známých dodá, že takový svátek slaví, ale jen na prvního máje. “Přece nebudeme slavit nějakou americkou blbost” (Valentýn je z Evropy). Podle mě to ani tak není o původu svátku, ale o myšlence toho, že slavíme jeden den v roce lásku. Ta se přeci slaví každý den. Takže já jsem na protest šla na rande den předem, protože to prostě ještě Valentýn není. Jen tak.

Jasně, my holky chceme důkaz toho, že jsme milované nejlépe každý den. Takže když jsem ještě byla single, pohled na všechny ty slečny, které kráčely kolem mě po ulici a držely valentýnskou růži s vítězným úsměvem, mě trochu naštval. To se mi na Valentýna blbě namlouvalo, že ta kytka třeba vůbec není na důkaz velké světové lásky. Třeba ji jen nese mamince k svátku. Následovalo mrknutí do diáře… Albert… sakra. Tak, že by taťkovi? Vnitřně jsem se ušklíbla a do Facebooku v mobilu začala vyťukávat události, jako je třeba “anti-valentýnská párty v Praze”. Mimochodem, nikdy jsem stejně na žádnou takovou blbost nešla a skončila doma se sušenkama v posteli.

No a teď jsem už druhý Valentýn zadaná a po žádné kytce k němu netoužím. Nelíbí se mi ta představa, kdy jde muž do květinářství a řekne “jednu růži, zase je ten Valentýn, tak jí musím koupit kytku, aby nebyla naštvaná, že jsem na to zapomněl”. To si asi řekl ten týpek, který teď opravdu vyšel z australského květinářství s pugétem, odplivl si a nastoupil do auta. Zapomenout na takový svátek je podle mě v pořádku, ale zapomínat jen tak přes rok jeden na druhého je průšvih. Na rande chodím skoro každý týden, výročí vztahu jsou ta velká výjimečná rande pro každý vztah.

Nemám ráda kytky z povinnosti, jen proto, že se to k nějaké události společensky očekává. Takže Valentýne, jsi u mě vítán každý den, ne jen proto, že jsi v kalendáři ♡

WhatsApp Image 2018-02-14 at 19.43.58

 

Sami sobě šéfem

Je to něco málo přes měsíc, co jsme se rozhodli podnikat v Austrálii. Najít práci v Melbourne je pro mezinárodní studenty poněkud složitější než v Sydney a docela jsme tím stěhováním zariskovali. První tři týdny jsme tu hodně bojovali. Já brečela a občas jsem i prohodila, že v Sydney, kde jsme měli jistou práci by to bylo víc v klidu. V Melbourne nás čekala jedna velká nejistota. Půlka již zaplaceného školného v Sydney propadla, protože o refund z důvodu touhy po jiném městě se prostě žádá dost blbě. Začali jsme rychle hledat večerní školu, abychom nepřišli o víza, což taky nebylo úplně jednoduché, protože i škol je tu méně než v Sydney a natož těch večerních. Neměli jsme práci a ani ponětí o tom, jak novou školu zaplatíme. V Melbourne také skončila pracovní smlouva, kterou jsem si přivezla ze Sydney.

Už před zařizováním letenek do Austrálie jsme měli jeden společný sen, být tu nezávislí. Adam měl s realizací, návrhy a údržbou zahrad jasno hned od začátku, jen čekal na správnou chvíli. A tak po obcházení zaměstnavatelů, stovce životopisů a desítkách zpráv přes LinkedIn tenhle sen začal mlátit na naše australské dveře.

Stálo nás to a pořád ještě stojí, hodně času na mobilu, probdělých nocí, nachozených a naježděných kilometrů, hodin u počítače a klientů, hecování, procházkách po Bunnings (takový australský Hornbach) a zahradnictvích. I když se to může zdát jako pohodička, lidé, co podnikají asi nikdy nemají úplně padla. Práce s námi vstává, jí, spí, sedí ve škole, a dokonce i chodí na pláž (snažíme se ji nechávat doma). Za každý případný průšvih musíme umět nést zodpovědnost, a to je možná to, co hodně lidí od podnikání odradí. Momentálně bojujeme se sebedisciplínou, protože kopat sám sebe z postele je poněkud složitější, než když máte celou noc stáhlý zadek ze zaspání, po kterém by následoval telefonát od naštvaného šéfa.

Jedno vám ale řeknu… za nic bychom to nevyměnili a jen tak se téhle příležitosti nepustíme. Je nádhera vědět, že je to naše a že plníme NAŠE sny, ne někoho jiného. Vidíme ty nádherné zahrady a spokojené klienty, kteří si nás často pletou s kámošema a posílají nám legrační sms. Myslím, že nás mají docela rádi a cítí z nás, že to děláme srdcem. Baví mě způsob, jakým Adam dokáže lidem strhnout vážnou fasádu za pomoci přístupu a úsměvu. A oni se nechají a ukážou lidskou tvář.

Client: „Let’s make it 3.30pm and I’ll grab a haircut. Cheers.“

Adam: „Ok, no worries mate, we do hedges as well. See you soon.“

Jestli máte v hlavě a v srdci nějaký vlastní nápad na podnikání, kopněte se do zadku a zkuste to! Zpátky do kanceláře můžete vždycky  ♡

WhatsApp Image 2018-02-08 at 14.58.09