„Láska“ na jednu noc

Jak může být slepý vztah založený na fyzické přitažlivosti a chtíči, vztahem upřímným, hlubokým a intimním? Člověk, který začne brát sex jako všední a přechodnou záležitost. Dvě těla se setkají, spojí a co pak? Neprotnou se, jsou stále oddělená. Střetnou se na povrchu, stejně, jako je povrchní i takový vztah… hloubka se postrádá, duše je nedotčená. Ty duše pak chřadnou, aspoň jedna z nich, protože nedostala to, po čem toužila. I když si to urputně odmítá přiznat. Jedna byla určitě zasažena. Lhostejnost, je často jen předstíraná. Něco významného se tu postrádá, něco, co by se těch hloubek dotklo, sáhlo na naše bytí a pohltilo nás, láska. Lásky se lidé někdy bojí, bojí se býti upřímní, bojí se ublížení a zklamání. Natáhnou brnění a zakážou si milovat. Sex na jednu noc? To se prý dá zvládnout bez citů, ale co pak s těmi city k sobě a svému tělu, které nás následně doženou? Co pro člověka, kterého pak budeme skutečně milovat bude výjimečné? Někdo může namítnout, že tomu nabídne duši a ne tělo. Že za pomoci těla si jen užívá, že je to jakýsi „pud“, který máme odjakživa. Tento názor nesdílím, pro mě je to jedno. Duše i tělo jsou jeden celek.

Bez lásky k sobě samému, ale láska stejně utíká a hloubka zůstává prázdná, protože se jen marně pokouší vysát hloubku jiné duše. Díra v trubce vysavače. Prázdná duše k prázdné duši sedá a marně štěstí hledá. Prostě se nějak nevysvětlitelně přitahují. Takže když chce někdo lásku, ale má pocit, že ona od něj utíká, možná se nemá rád a nestojí pevně ve svých vlastnoručně vyrobených botách. Třeba se jako záchrany chytá sexu na jednu noc, který by mu měl poskytnout pohlazení pro city, záchvěv lásky, naději, cokoliv tomu podobného, je to pouze dočasné štěstí a uspokojení, ale následky mohou být nepříjemné. Třeba zrovna jeho srdce není otevřené lásce, ale sexem na jednu noc se možná zase o kousek vzdaluje a proklouzává mu mezi prsty.

Teprve až se uzdraví, může sdílet lásku s někým jiným a rozšiřovat ji. Běž pryč, nejdříve najdi sama sebe, duše. Bojuj, čisti, hledej, nevzdávej a nepřestávej. Nech si v sobě udělat pořádnou bouřku. Bolí to, nevadí. Léčíš se. Bez takového procesu se nikomu pořádně neotevřeš, pokud v sobě budeš zavírat nevyřešené věci a nebudeš si sebou jistá. Netrvej na okamžitém návalu lásky od jiného, která tě jako kouzlem zachrání. Neponižuj se a buď si vědoma své hodnoty. Pracuj na sobě, cestuj, poznávej svět i sebe, dělej věci, které si nikdy předtím nedělala, směj se. Žádný univerzální recept na sebelásku není.

Oklepej se, nadechni se, vztyč hlavu a roztáhni ruce. Jsi volná a připravená. A láska už se nebojí. Dříve nebo později to přijde. Zahodíš bezpečí, povrchnost a objevíš lásku. Je to nebezpečná cesta plná dobrodružství, ale jen ti odvážní s velikým srdcem nejen pro druhého, ale i pro sebe samotného po ní mohou kráčet. Protože když nedáme lásku sami sobě, nemůžeme ji nabídnout ani nikomu jinému, natož chtít po někom jiném, aby nás miloval ♡

Proč (ne)slavím Valentýn

Tenhle článek je ještě teplý. Nejdřív jsem si myslela, že už ho na “svátek zamilovaných” nestihnu, ale jelikož zatím ještě píšu jen v češtině a čtou to převážně Češi, tak mám desetihodinový náskok.

Valentýn je zvláštní svátek. Nějak si nedokážu představit, že bych měla v roce jeden den na oslavení toho, že jsem zamilovaná. Hodně mých známých dodá, že takový svátek slaví, ale jen na prvního máje. “Přece nebudeme slavit nějakou americkou blbost” (Valentýn je z Evropy). Podle mě to ani tak není o původu svátku, ale o myšlence toho, že slavíme jeden den v roce lásku. Ta se přeci slaví každý den. Takže já jsem na protest šla na rande den předem, protože to prostě ještě Valentýn není. Jen tak.

Jasně, my holky chceme důkaz toho, že jsme milované nejlépe každý den. Takže když jsem ještě byla single, pohled na všechny ty slečny, které kráčely kolem mě po ulici a držely valentýnskou růži s vítězným úsměvem, mě trochu naštval. To se mi na Valentýna blbě namlouvalo, že ta kytka třeba vůbec není na důkaz velké světové lásky. Třeba ji jen nese mamince k svátku. Následovalo mrknutí do diáře… Albert… sakra. Tak, že by taťkovi? Vnitřně jsem se ušklíbla a do Facebooku v mobilu začala vyťukávat události, jako je třeba “anti-valentýnská párty v Praze”. Mimochodem, nikdy jsem stejně na žádnou takovou blbost nešla a skončila doma se sušenkama v posteli.

No a teď jsem už druhý Valentýn zadaná a po žádné kytce k němu netoužím. Nelíbí se mi ta představa, kdy jde muž do květinářství a řekne “jednu růži, zase je ten Valentýn, tak jí musím koupit kytku, aby nebyla naštvaná, že jsem na to zapomněl”. To si asi řekl ten týpek, který teď opravdu vyšel z australského květinářství s pugétem, odplivl si a nastoupil do auta. Zapomenout na takový svátek je podle mě v pořádku, ale zapomínat jen tak přes rok jeden na druhého je průšvih. Na rande chodím skoro každý týden, výročí vztahu jsou ta velká výjimečná rande pro každý vztah.

Nemám ráda kytky z povinnosti, jen proto, že se to k nějaké události společensky očekává. Takže Valentýne, jsi u mě vítán každý den, ne jen proto, že jsi v kalendáři ♡

WhatsApp Image 2018-02-14 at 19.43.58

 

Sami sobě šéfem

Je to něco málo přes měsíc, co jsme se rozhodli podnikat v Austrálii. Najít práci v Melbourne je pro mezinárodní studenty poněkud složitější než v Sydney a docela jsme tím stěhováním zariskovali. První tři týdny jsme tu hodně bojovali. Já brečela a občas jsem i prohodila, že v Sydney, kde jsme měli jistou práci by to bylo víc v klidu. V Melbourne nás čekala jedna velká nejistota. Půlka již zaplaceného školného v Sydney propadla, protože o refund z důvodu touhy po jiném městě se prostě žádá dost blbě. Začali jsme rychle hledat večerní školu, abychom nepřišli o víza, což taky nebylo úplně jednoduché, protože i škol je tu méně než v Sydney a natož těch večerních. Neměli jsme práci a ani ponětí o tom, jak novou školu zaplatíme. V Melbourne také skončila pracovní smlouva, kterou jsem si přivezla ze Sydney.

Už před zařizováním letenek do Austrálie jsme měli jeden společný sen, být tu nezávislí. Adam měl s realizací, návrhy a údržbou zahrad jasno hned od začátku, jen čekal na správnou chvíli. A tak po obcházení zaměstnavatelů, stovce životopisů a desítkách zpráv přes LinkedIn tenhle sen začal mlátit na naše australské dveře.

Stálo nás to a pořád ještě stojí, hodně času na mobilu, probdělých nocí, nachozených a naježděných kilometrů, hodin u počítače a klientů, hecování, procházkách po Bunnings (takový australský Hornbach) a zahradnictvích. I když se to může zdát jako pohodička, lidé, co podnikají asi nikdy nemají úplně padla. Práce s námi vstává, jí, spí, sedí ve škole, a dokonce i chodí na pláž (snažíme se ji nechávat doma). Za každý případný průšvih musíme umět nést zodpovědnost, a to je možná to, co hodně lidí od podnikání odradí. Momentálně bojujeme se sebedisciplínou, protože kopat sám sebe z postele je poněkud složitější, než když máte celou noc stáhlý zadek ze zaspání, po kterém by následoval telefonát od naštvaného šéfa.

Jedno vám ale řeknu… za nic bychom to nevyměnili a jen tak se téhle příležitosti nepustíme. Je nádhera vědět, že je to naše a že plníme NAŠE sny, ne někoho jiného. Vidíme ty nádherné zahrady a spokojené klienty, kteří si nás často pletou s kámošema a posílají nám legrační sms. Myslím, že nás mají docela rádi a cítí z nás, že to děláme srdcem. Baví mě způsob, jakým Adam dokáže lidem strhnout vážnou fasádu za pomoci přístupu a úsměvu. A oni se nechají a ukážou lidskou tvář.

Client: „Let’s make it 3.30pm and I’ll grab a haircut. Cheers.“

Adam: „Ok, no worries mate, we do hedges as well. See you soon.“

Jestli máte v hlavě a v srdci nějaký vlastní nápad na podnikání, kopněte se do zadku a zkuste to! Zpátky do kanceláře můžete vždycky  ♡

WhatsApp Image 2018-02-08 at 14.58.09