Stěhujeme se… zase

Je to přesně po páté za sedm měsíců, co se budeme s Adamem stěhovat. Troufám si říct, že momentálně žijeme kočovným životem a i když je to někdy psychicky náročnější pořád nám to za to stojí. Když jsme se v květnu rozhodli, že budeme žít spolu, tak jsme nepřemýšleli nad tím, že nemáme dlouhodobý výhled ubytování. Měli jsme k dispozici volný dům na tři měsíce a věděli jsme, že prostě chceme žít spolu. A co bude pak? Něco přijde, nějak se to udělá. Snažím se odstraňovat své problémy se zvedáním kotev, když je potřeba a nebo jen cítíme to divné zašimrání, že jinde to bude taky fajn a není důvod to nezkusit. Měla jsem problémy s tím být flexibilní. Ne, že bych si život přímo lajnovala, ale měla jsem ráda přehled, když bylo něco s příliš velikým riskem a já ztrácela kontrolu, tak jsem do toho radši nešla. Nemáme závazky…  o těch, co si myslíme, že to závazky jsou, jako je práce, která nás baví, nebo škola, tak to nejsou opravdové závazky. Málokterý závazek je takový závazek, aby nám neumožňoval žít život, o jakém sníme. Záleží, zda fakt chceme ten sen přestat snít a začít ho žít. To je mi panečku taková klasická líbivá věta, ale něco na ní je.

Nerada odcházím z práce, kterou mám ráda a díky bohu, jsem nikdy neodcházela z práce proto, že bych ji neměla ráda. Možná by to ale bylo jednodušší. Asi vám to bude připadat praštěný, ale já jsem zatím po každý brečela, když jsem měla jít dát výpověď a to by to mělo být naopak. Vždycky jsem si myslela, že výpověď se dává s prásknutím papíru šéfovi o stůl a dramatickým zvoláním „Mně už je to jedno, já končím“. Chodila jsem většinou za lepší příležitostí, ale nikdy jsem v práci nebyla nešťastná. Je pro mě těžké opouštět týmy s lidmi, které mám ráda. Naučila jsem se… možná se to stále učím, že tak to prostě v životě chodí a nic nemůže trvat věčně.

Tuším, že někdy v červenci jsme se rozhodli, že se zase přestěhujeme a tentokrát do Sydney (když už, tak už, že jo). A je to tady znovu! Po dvou měsících objevování Sydney jsme usoudili, že je čas kouknout se zase jinam. Což zahrnovalo mé brečení u e-mailu s ukončením pracovního poměru. Za týden balíme svých pět švestek… dobře pár kufrů… mé 4 kufry a Adamův kufr, protože Adam ve skutečnosti nemá dva, jen veze navíc jeden, který vydává za svůj, zatímco je plný mých „blbostí“.

I když jsem si ze začátku tenhle nápad vymlouvala, protože postavit se na nohy na jiném kontinentu, najít si práci, chodit do školy, každý den postrádat rodinu a kamarády, vyřídit všechno papírování včetně zvyknutí si na pípání Opal Card při každém nástupu i výstupu z public transport (což bylo fakt těžký zautomatizovat, zlatá Lítačka)… není úplně sranda. A když se tohle všechno povede, tak vstávat, jedeme dál. Bylo těžký se na to znovu připravit, ale těším se, hrozně. K čertu s mojí oblibou zvykat si na místa a pak je nechtít opouštět, ale alespoň je to známka toho, že mi tu bylo dobře. Pryč s tou pohodlností. Proto jsme tady, jsme tu abychom tu komfortní zónu zahodili. A tak jí zahazujeme ještě dál. Ráda říkám, že „život se žije„.

Stěhujeme se do Melbourne, podle pár žebříčků jednoho z nejlepších měst pro žití, a tam znovu absolvujeme kolotoč papírování, hledání ubytování, training v nové práci a pár uslzených chvil, ale během toho budeme hrozně šťastní, protože se v našem životě bude něco dít. Budeme prozkoumávat nové místo a to má obrovskou hodnotu. Nebudeme jen odžívat a to se mi na životě moc líbí. ♡

WhatsApp Image 2017-11-30 at 20.21.51

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s