Stěhujeme se… zase

Je to přesně po páté za sedm měsíců, co se budeme s Adamem stěhovat. Troufám si říct, že momentálně žijeme kočovným životem a i když je to někdy psychicky náročnější pořád nám to za to stojí. Když jsme se v květnu rozhodli, že budeme žít spolu, tak jsme nepřemýšleli nad tím, že nemáme dlouhodobý výhled ubytování. Měli jsme k dispozici volný dům na tři měsíce a věděli jsme, že prostě chceme žít spolu. A co bude pak? Něco přijde, nějak se to udělá. Snažím se odstraňovat své problémy se zvedáním kotev, když je potřeba a nebo jen cítíme to divné zašimrání, že jinde to bude taky fajn a není důvod to nezkusit. Měla jsem problémy s tím být flexibilní. Ne, že bych si život přímo lajnovala, ale měla jsem ráda přehled, když bylo něco s příliš velikým riskem a já ztrácela kontrolu, tak jsem do toho radši nešla. Nemáme závazky…  o těch, co si myslíme, že to závazky jsou, jako je práce, která nás baví, nebo škola, tak to nejsou opravdové závazky. Málokterý závazek je takový závazek, aby nám neumožňoval žít život, o jakém sníme. Záleží, zda fakt chceme ten sen přestat snít a začít ho žít. To je mi panečku taková klasická líbivá věta, ale něco na ní je.

Nerada odcházím z práce, kterou mám ráda a díky bohu, jsem nikdy neodcházela z práce proto, že bych ji neměla ráda. Možná by to ale bylo jednodušší. Asi vám to bude připadat praštěný, ale já jsem zatím po každý brečela, když jsem měla jít dát výpověď a to by to mělo být naopak. Vždycky jsem si myslela, že výpověď se dává s prásknutím papíru šéfovi o stůl a dramatickým zvoláním „Mně už je to jedno, já končím“. Chodila jsem většinou za lepší příležitostí, ale nikdy jsem v práci nebyla nešťastná. Je pro mě těžké opouštět týmy s lidmi, které mám ráda. Naučila jsem se… možná se to stále učím, že tak to prostě v životě chodí a nic nemůže trvat věčně.

Tuším, že někdy v červenci jsme se rozhodli, že se zase přestěhujeme a tentokrát do Sydney (když už, tak už, že jo). A je to tady znovu! Po dvou měsících objevování Sydney jsme usoudili, že je čas kouknout se zase jinam. Což zahrnovalo mé brečení u e-mailu s ukončením pracovního poměru. Za týden balíme svých pět švestek… dobře pár kufrů… mé 4 kufry a Adamův kufr, protože Adam ve skutečnosti nemá dva, jen veze navíc jeden, který vydává za svůj, zatímco je plný mých „blbostí“.

I když jsem si ze začátku tenhle nápad vymlouvala, protože postavit se na nohy na jiném kontinentu, najít si práci, chodit do školy, každý den postrádat rodinu a kamarády, vyřídit všechno papírování včetně zvyknutí si na pípání Opal Card při každém nástupu i výstupu z public transport (což bylo fakt těžký zautomatizovat, zlatá Lítačka)… není úplně sranda. A když se tohle všechno povede, tak vstávat, jedeme dál. Bylo těžký se na to znovu připravit, ale těším se, hrozně. K čertu s mojí oblibou zvykat si na místa a pak je nechtít opouštět, ale alespoň je to známka toho, že mi tu bylo dobře. Pryč s tou pohodlností. Proto jsme tady, jsme tu abychom tu komfortní zónu zahodili. A tak jí zahazujeme ještě dál. Ráda říkám, že „život se žije„.

Stěhujeme se do Melbourne, podle pár žebříčků jednoho z nejlepších měst pro žití, a tam znovu absolvujeme kolotoč papírování, hledání ubytování, training v nové práci a pár uslzených chvil, ale během toho budeme hrozně šťastní, protože se v našem životě bude něco dít. Budeme prozkoumávat nové místo a to má obrovskou hodnotu. Nebudeme jen odžívat a to se mi na životě moc líbí. ♡

WhatsApp Image 2017-11-30 at 20.21.51

Konec masáže fast-fashion

Vím, že se ve svých příspěvcích často otáčím do minulosti, ale člověk se nenarodí s ustálenými názory, které se nebudou měnit. Postupně se vyvíjejí a pouze s odstupem času pak člověk může vyhodnotit změnu a zkoumat, co ji zapříčinilo. Ráda si vybavuji sebe na základní škole, na střední, těsně po střední, v první práci, ve druhé, na různých místech, v různých životních situacích. Ohlédnu se a vzpomenu si, co by ta osmnáctiletá slečna udělala jinak, než já teď. Co se jí líbilo, co si myslela, že nikdy nedokáže a vypadalo to jako nepřekonatelné a pak se to najednou povedlo, začala dělat nové věci a jiné už nikdy dělat nebude. Nebo ano? Uvidíme.

Od dětství až do dvaceti jsem měla jeden velký sen, chtěla jsem být módní stylistkou, dokonce jsem si i udělala rekvalifikační kurz a začala pracovat pro fast fashion značky, měla jsem módní blog, ráno u snídaně pravidelně projížděla blogy ostatních a po škole chodila okukovat nejnovější trendy v obchodech. Byl to takový koníček. Bavilo mě to, hrozně. Skříň byla narvaná k prasknutí. To, že to oblečení dlouho nosit nebudu, mě moc netrápilo. A tak jsem vydělané peníze ve fashion průmyslu, do fashion průmyslu zase vrazila. Taková blbost. Nikdy jsem neměla dost a vždycky mi nějaký kousek scházel. A je to docela logické, člověk nikdy nemá všechno. Docela jsem prokoukla tu masáž fast-fashion obchodů s módou, která se každých pár měsíců mění a obchody vystrkují do výloh co dva týdny nové zboží, které lidé koupí a za dva měsíce ho už nenosí, protože ho musí reklamovat, nebo proto, že už prostě „vyšlo z módy“.
Líbí se mi oblečení, pořád a jednou bych chtěla nějaké své navrhovat a posílat do světa. Oblečení, které nebude fast, ale slow. Oblečení, které nebude součástí hromadné produkce. Oblečení, které bude mít příběh, bude vyráběno s rozumem a jen tak nevyjde z módy.
Nicméně nad tou svou hromadou oblečení jsem začala trochu přemýšlet a jednoho dne jsem udělala čistku. Našla jsem i pár kousků s visačkou… myslela jsem, že to jednou budu nosit. Rozhodla jsem se, že to začnu dělat trochu jinak, protože tímto způsobem pokračovat v nekonečném kruhu už bylo na zbláznění a připadalo mi to stále více absurdní. Ušetřené peníze jsem si začala schovávat na zážitky. Protože to oblečení je dočasné a jednou si ho prostě s sebou na konec světa nevezmu. Docela se mi ulevilo, protože jsem to oblečení přestala hromadit. Začala jsem volit cestu „Kup si jeden pořádný, klasický kousek, který není pořízený jen z rozmaru, že nevíš, co s penězi.“ Najednou jsem toho měla míň a zároveň jsem každý den stála u skříně (v Austrálii chodím k jedné tyči s ramínky a dvěma poličkám. Je to docela super pocit, že toho vlastně tolik nepotřebuji.) se zjištěním, že mám pořád co na sebe. Většina věcí jde kombinovat a já neutrácím za blbosti. Prostě jsem si uvědomila, že je vlastně nepotřebuji.
Kromě vytouženého snížení nákladů na oblečení a pocitu lehkosti mi fast-fashion průmysl začal vadit. V první řadě s fast-fashion jde ruku v ruce i snižování zmíněné kvality oblečení. Kvantita v tomto průmyslu většinou vítězí. Pokud se budeme pídit po tom, kde většina značek, které toto oblečení produkují nechává své zboží vyrábět a za jakých podmínek se v této zemi pracuje, asi se na to začneme koukat ještě trochu jinak. Další věc je i to, jak se značky chovají k přírodě a kolik chemikálií na výrobu používají. Ono bude vždycky snazší zajít po práci do nejbližšího obchoďáku, ve fast obchodě si koupit šaty podle nejnovějších trendů a utratit za ně 499 Kč, než si vyhledávat značky, které se chovají eticky, mít menší možnost výběru a maličko si připlatit. Ale stejně si myslím, že je lepší trochu nad tím přemýšlet… Tohle by byl ten nejlepší možný scénář. I když proti tomu nejde úplně bojovat a stejně si sem tam každý z nás koupí nějakou tu věc od fast-fashion značek, tak se snažím, abych si už od takovýchto značek nenechávala diktovat, co budu právě nosit a jak často tu skříň budu obměňovat, protože mi prostě stačí jedno kvalitní bílé tričko než deset podobných za 129 Kč.
Řešením je pro mě samotnou kupovat méně, nechtěné oblečení nevyhazovat, ale recyklovat, nebo posílat dál (to, kolik oblečení se každý den na světě vyhodí už by zase vydalo na samostatný článek), přešívat a při koupi se snažit trochu nad tím dumat. Tohle všechno je myslím fajn jak pro nás, tak i pro naše okolí. Skvělá kombinace.
 ♡

Já žena… bez antikoncepce

Párkrát v životě už jsem tyhle zázračné prášky brala. Paní doktorky je někdy rády předepisují jen proto, že slečně právě odbil patnáctý rok jejího života. Radši dáme antikoncepci… preventivně, pro jistotu. Já osobně mám zkušenost s tím, kdy lékař vyzdvihuje klady antikoncepce a opomíná zápory. Byla jsem mladá a nedomyslela to. Zlepší se pleť, menstruaci si můžete oddalovat jak se vám zlíbí, nebude vás tolik bolet břicho a hlavně neotěhotníte! Jakoby neexistovala žádná jiná bezpečná metoda. K čemu je ale dočasně alabastrová pleť, když až po vysazení prášků spousta žen konečně pozná, co je to špatná pleť… To období si pamatuji velmi dobře.
Antikoncepce vypíná přirozený ženský cyklus. Když jsem byla pod prášky já, měla jsem pocit, že tolik nevnímám své ženství. Fakt chceme ovlivňovat to, co je v našem těle přirozené, chemií? Ale tento příspěvek nebude jen o tom, jak je antikoncepce špatná, naopak bych chtěla napsat, proč je dobré, ji nebrat a o co všechno se ochuzujeme.

Před Austrálií jsem si nakoupila pár balíčků, že to tak bude lepší, pro jistotu. V den odletu jsem je záměrně nechala na stole a nadobro za nimi zavřela dveře. Už nikdy víc. Čekala jsem, co se začne s mým tělem dít a pečlivě jsem pozorovala své nálady. Ono žít s ženskou, které se mění nálady v závislosti na tom, v jaké fázi cyklu se zrovna nachází, je docela fuška, ale je to přirozené. Ženy jsou prostě komplikované. Děkuji Adame, že to dáváš. Myslím si, že to za to ale i přesto stojí. Jsem to já. Já žena a žádná chemie.Jak vypadá takový měsíc v životě ženy, která není „pod vlivem“?

Fáze: „Jsem nejpřitažlivější žena na světě, která zvládne všechno!“
Zamilovaná hlava v oblacích, úsměv od ucha k uchu, pleť je rozzářená. Jen tak něco mě nerozhází. Až na únavu. Musím hodně odpočívat, protože tělo nabírá zásoby energie na celý měsíc a hodně dumám o životě. Po tom světě se chodí tak nějak krásněji a všechno vypadá růžově. Cítím se příjemně ve své kůži a musí to být v tomto týdnu vidět.
Fáze: „Světe, jsem tu!“
Bože, ten nával energie! Uděláme něco spontánního? Není problém! Může nás napadnout třeba žít někde jinde než v zemi, ve které zrovna žijeme. A najednou nám přijde, že to vlastně není až taková blbost, to zrealizovat. Ono vlastně nic není nemožné. Co takhle vyrazit na výšlap do hor? Teď! Já mám v téhle fázi pocit, že po světě tančím a všechny těžkosti mě ovanou, ale nikdy to nebude takový vítr, aby mě porazil. Na místě nepostojím.
Fáze: „Budu chvilku sama“
Energie pomalu dochází a ty zbytky se snažíme vložit do rozvoje sebe sama. Přemýšlíme, co bychom mohly vytvořit, vybudovat, upravit. Jsme hodně kreativní a snažíme se z toho vytěžit maximum. Máme chuť zkoušet věci, které jsme se vždy chtěly naučit a v téhle fázi se do nich možná konečně dokopeme. Já se zase ponořuji sama do sebe a v počítači zakládám soubor s názvem „Co se chci naučit“.
Fáze: „Radši se přede mnou někam ukliďte“
Tady přestává veškerá legrace. Kromě toho, že mě možná najdete schoulenou v klubíčku na gauči, jak bezdůvodně břečím, tak vám možná i vynadám, když se mě zeptáte, proč. Já přeci vůbec nemusím mít důvod, proč. Tělo si asi potřebuje ulevit. Tahle ubrečená scénka na gauči je pro mé okolí ale pořád lepší, než když to začnu ventilovat změnami nálad. Slovíčkařím. Chytám se každého slova a když se mi zrovna nelíbí, udělám z něj konec světa. Naštvu se tak, že se otočím na patě a sama odcházím, abych se trochu uklidnila. Nemyslím to tak, vážně. Za chvíli už to ale zase bude dobrý, jen počkejte pár dní…

WhatsApp Image 2017-12-01 at 20.13.00

Neplýtvej tím jídlem

 V minulosti jsem se nikdy příliš nezajímala o to, jak velké množství jídla, které jsem nestihla sníst vyhodím, a co to ve finále může způsobovat. Některé věci mi často vůbec nedocházely. Změnilo se to až jedno léto na škole v Dánsku, kde fungoval dobrovolnický spolek, který se věnoval „nechtěným“ potravinám. Jednoho dne nás pozvali do auly a pustili nám dokumentární film Just Eat It. Po jeho shlédnutí většina lidí změnila své přemýšlení o jídle a jeho nakupování. Konec filmu spolek ještě okořenil pozváním do jejich obchůdku. Shromažďovali suroviny ze supermarketů, které by byly jinak vyhozeny. Proč? Jen proto, že datum spotřeby se blížilo expiraci (nebylo prošlé, jen zbývali podle vytištěného data třeba 3 dny) nebo proto, že banán nebyl dostatečně zahnut, aby se vzhledově líbil zákazníkům. Všechno tohle jídlo si studenti a nejen ti, mohli vzít, nebo nakoupit za velmi symbolickou částku. A to je pro mezinárodní studenty, kteří studují v Dánsku a sakra se koukají, kolik co stojí, hrozně super. V Dánsku je poměrně rozšířený dumpster diving, což v překladu znamená potápění se do popelnic. Ale v Dánsku není popelnice, jako popelnice, a tak jsme s pár studenty utvořili skupinku a na popud Just Eat It jsme jednoho večera po setmění vyrazili  na kolech k supermarketu. Za obchody býval většinou veliký, čistý plastový konteiner, do kterého se večer úhledně skládají zabalené suroviny, které druhý den projdou, takže pro supermarkety už nejsou vhodné. Museli jsme akci udělat po tmě, protože v Dánsku je tohle nelegální. O pár minut jsme vysmátí odjížděli na kolech od supermarketu a vezli si hromadu zabalených potravin, z kterých jsme druhý den vařily. Ano, mléčné výrobky a maso jsme samozřejmě vynechali, to by byl trochu risk.

V České Republice jsem v noření se do popelnic už nepokračovala, ale tahle dánská zkušenost mě naučila nad jídlem více přemýšlet. Po návratu domů, jsem začala pátrat, zda u nás funguje něco podobného. Našla jsem dobrovolnický spolek Zachraň jídlo, který hledá způsoby, jak jídlem neplýtvat. Dělají i různé akce, kde shromáždí nechtěnou zeleninu a společně uvaří třeba Křivou polévku, kterou pak rozdávají nebo zavařují marmelády. Podařily se jim i tak skvělé věci, jako například to, že dvě restaurace začaly darovat jídlo seniorům v potravinové nouzi. Pokud vás zajímá více, určitě zavítejte na jejich stránky. Díky Zachraň jídlo jsem se dostala i k několika faktům, jako je například:

  • Voda potřebná na výrobu jednoho jídla = 2 hodinám sprchování
  • 1 člověk by bez vyhazování potravin ušetřil jídlo na 49 dní
  • Kdyby bylo plýtvání potravinami státem, bylo by 3. zemí s největším vypouštěním skleníkových plynů do ovzduší
  • 1/3 vyprodukovaného jídla na celém světě se vyhodí

Začala jsem nakupovat takové množství potravin, které jsem byla vůbec schopná sníst a nevařila několik jídel najednou, abych je pak za dva dny vyhazovala, protože se to už nedá jíst. V obchodech jsem začala pokukovat po zelenině a ovoci, které můžu sníst hned ten den a supermarkety je na konci dne nebudou muset vyhazovat.

Co se Austrálie týče, tak ta mě teď učí přemýšlet ještě víc. Nedávno na nás zvonila do té doby neznámá sousedka, která nám přišla oznámit, že odjíždí na dva týdny pryč a má hodně čerstvé zeleniny, která by se jí doma jinak zkazila. Tak nám ji prý radši dá. Udělalo nám to hroznou radost, že někdo takhle přemýšlí… a ještě se omlouvala, že to není bio a jestli nám to nebude vadit.

Někdo by mohl říct, že jeden člověk nemůže nic změnit, ale to je blbost. Já si myslím, že když všichni začneme u sebe a nebudeme jen zavírat oči a dělat, že se nás to netýká, tak se pak konečně začnou dít věci.

Ze života (ex)single ženy

Asi si řeknete, že o tomto tématu už nemohu moc mluvit, protože mi před více jak rokem do života vstoupil milovaný Adam, ale není to zas tak dávno, co jsem s nálepkou „single žena“ celkem dlouho běhala po světě. Zcela neoprávněně jsem měla pocit, že mi něco uniká. Běhala jsem z párty na párty, z jednoho dobrodružství se vrhala do druhého a jeden den strávený doma o samotě byl téměř vyloučen.
Žena, která je „sama“ má pocit, že jí něco chybí a mylnou domněnku, že nějaký muž po jejím boku to místo vyplní. A ono to fakt tak úplně není. Došla jsem k tomu, že cílem není najít muže, který by jen zaplnil prázdné místo a najednou by bylo jako zázrakem „dobře“. Osudový muž většinou přichází, až když žena sama dokáže tu díru vyplnit.
Další věc je, že se single žena v důsledku toho, že chce mít rychle vyplněno, často spokojí s málem. I když tam není jiskra, stejně si řekne, že i muž, který jí ubližuje a lásku zcela očividně neopětuje, jí vlastně stačí. Že to alespoň trošičku vyplní. Pokud včas nezačne couvat a neuvědomí si svou hodnotu, přijde další fáze. Muže si začne idealizovat a namlouvat si, že se třeba ještě změní, zamiluje, dojde mu to a další podobné nesmysly. Stane se extrémně naivní, slepou a dokonce bude až skoro násilně přesvědčovat samu sebe o vytvořené představě. Končí to tím, že se na muže upne a pak pomalu přichází zklamání a střízlivění. A takhle to jede pořád dokola. Několikrát se to zopakuje, dokud se single žena necítí zcela vysátá a nezačíná pohrdat sama sebou.
Celé je to v tom, že ženy nepotřebují žádného vyplňovače, který je rychle k dostání. A pokud nějaký zidealizovaný muž nemá zájem, asi to tak prostě má být a my máme před sebou jinou cestu, na které na sobě ještě musíme pracovat. Je to jako s tou plastovou kostkou, kterou mělo určitě spoustu z nás v dětství doma. Každá kostička nezapadala do každého otvoru. Pokud na takového muže narazíte, myslete na to, že pokud máte pocit, že je něco špatně, tak to většinou špatně fakt je a radši tam hoďte zpátečku. Muž, který je do Vás blázen a myslí to fakt vážně, Vám nedá ani sebemenší pocit o něm pochybovat. A tak asi poznáte, že přišel ten pravý. Ten, se kterým má smysl to zkusit znovu.
Pokud přijde, zahoďte to, že se po těch všech zklamáních bojíte projevit své city. Už je nemusíte schovávat. Nemusíte sedět u mobilu a říkat si, co asi tak napsat, aby to nevyznělo, že jsem do něj zakoukaná, přece musím vypadat trochu nedostupně, aby si hned nemyslel… Na to všechno se teď vykašlete. S takovým mužem se tohle neřeší.
Pokud je žena dlouho sama, tak se opevní zdí. „Já a jen já a nikdo mi neublíží“. Pokud jde o můj příběh, tak jsem dva měsíce od našeho prvního setkání s Adamem jen stroze odepisovala na jeho zprávy a do teď se divím, že to nevzdal. Nechápu to. Já bych se kopla do zadku. Neustále jsem se přesvědčovala, že se zamilovat nechci, že se určitě jen zklamu, a tak jsem se chovala jako ignorant. Když jsme spolu začínali randit, bylo strašně těžké ho nechat, aby mi s něčím pomohl. Často mi otevírá dveře u auta. Poprvé, když tohle udělal, tak jsem jen stála zaražená, jak pecka a nestačila se divit. V hlavě jsem měla kód, že tohle přece zvládnu sama, já všechno zvládnu sama.
Ten správný muž přišel ne proto, aby mě doplnil, ale proto, abych s ním mohla sdílet svou celistvost. Až když jsem byla celá a neměla jsem pocit, že potřebuji zachránce, tak se objevil.
Jste single a štve Vás, když Vám někdo řekne, že „to přijde, až to budeš nejméně čekat“. A ono to tak fakt je, taky jsem se tomu vždycky smála a šklebila se.

Jo a na dobře viditelné místo si tučným písmem napište: Nespokojím se s málem a trvám na své hodnotě.

 ♡

Bez masky

Bylo mi kolem třinácti a já jsem si na svůj ještě poměrně dětský obličej začala pravidelně mazat make-up, trhat si obočí do tenoučkých obloučků a skoro každý měsíc si měnit barvu vlasů, dokud jsem neskončila s oranžově peroxidovou hlavou a s brekem neprosila mamku, ať mi dojede pro hnědou, aby to nadělení nikdy nikdo neviděl. Ono, vyzkoušet se má hodně věcí a tomuhle období se asi vyhne málo kdo. Takové ty experimenty dospívání.

Někdy kolem devatenácti se to zvrtlo. Začala jsem více vnímat sama sebe. Díky bohu za trend hustého obočí, protože to mé je na blondýnku docela divočina. Ale co, já ho mám ráda a i když se bude nosit zase tenoučké, já si to své nechám. Mám ho ráda, protože jsem se tak narodila. Někdo, tam nahoře to tak vytvořil. Třeba je to zase tím věkem, kdo ví. Možná je to teď tou Austrálií, že už mi nedělá problém, pobíhat po městě bez make-upu, klidně i několik dní za sebou a že malování už není rutina. Když ráno vstaneme a běžíme do koupelny pro dávku každodenního make-upu, přestáváme se malovat promyšleně. Schováváme samy sebe? Naučila jsem se to dělat s rozmyslem. Jasně, budu se malovat stále, ale už o tom přemýšlím a nedělám to každý den. Zítra si dám tu oblíbenou rudou rtěnku, protože chci zvýraznit své rty, ale ne proto, že to tak dělám každý den. Nenahazujme na sebe masku nějakého univerzálního vzhledu. Buďme drahé ženy samy sebou. Je to strašně prima. Ráno vstanete a necháte vítr šlehat vaše tváře. Zčervenají i bez tvářenky. Fakt! Pocit, že každý kousek tváře dýchá… bože.

Všechny jsme krásné a nejkrásnější žena je ta, která si toho je vědoma a umí to nosit i bez kosmetických pomocníků. To funguje ještě lépe než make-up, umělé nehty, nabarvené vlasy a umělé řasy dohromady. Buďme rády ve svém těle.