Teď zrovna si šiju sen

Docela jsem poslední dobou zanevřela na psaní. Ponořila jsem se do šití, přestěhovali jsme se, pro zachování intenzivních kontaktů s Australany a kamarády jsem si znovu našla práci na part-time a v tom shonu jsme byli rádi, když jsme mohli vytuhnout na gauči u Friends. Víza na další dva roky v Austrálii jsme dostali a já se rozhodla založit značku Proud Linen. Vždycky jsem se chtěla naučit šít, ale nikdy bych nevěřila, že mě to tak pohltí. Už jako malá sem nikdy u žádného kroužku nevydržela dýl jak rok (kromě hry na kytaru – ano, všechny ty akordy už jsem samozřejmě zapomněla). Ale co, mohu říct, že jsem vyzkoušela snad všechny sporty – karatem počínaje a aerobicem konče. Učila jsem se drátovat, chodila jsem na táborníky a zpívala. Jsem ráda, že jsem měla možnost si vše „osahat“, ale z ničeho se nestala dlouho trvající láska. Tak nějak jsem se pořád hledala a tápala, co je to pravý ořechový. Něco mělo zádrhel a já se na to vykašlala. Možná jsem vzdávač, ale spíš jsem nechtěla investovat čas do něčeho u čeho jsem necítila, že je mi to souzené, že jsem to já a udržovat něco jenom ze zvyku nikam nevede.

Jestli nějakou vlastnost fakt postrádám, tak je to trpělivost. Všechno chci hned a když něco nemohu ovlivnit nebo uspíšit za pomoci vlastních sil, ale leží to na někom jiném, je to děs – ano narážím teď třeba na zpomalenost Ozíků. To není urážka, oni to o sobě vědí. Nedávno jsem si v kadeřnictví vyslechla stížnost jedné Australanky „hele já pracuju pro Američany a oni na nás tak tlačí. Nedávám to, jsem Aussie to přece nejde takový tempo“. To jsem trochu odbočila. Co se týče zálib a práce… (snažím se, aby to byla synonyma), tak nejsem typ člověka, který by dělal celý život jen jednu věc. Být teď v Čechách, tak bych si pravděpodobně dál jela Human Resources… (vystudovala jsem to, co mě pořád baví a světe div se, rozhodně je nevěším na hřebík a chci se k nim vrátit alespoň na pár hodin týdně)… vznik něčeho nového, jako je třeba tohle založení značky by podle mě měl úplně jiný spád. Těžko se popisuje, čím vším to je, že tady to najednou jde líp. Popsala bych to asi tak, že naše „jistoty“ jsou v Čechách, je tam „doma“, ale teď jsem se rozhodli udělat si druhý domov tady… je to jakoby nám někdo na letišti v Sydney dal do ruky obrovský prázdný malířský plátno a řekl „maluj, co chceš, nemáš co ztratit a užij si to“.

Takže teď zrovna šiju a i když bych si časem přála přidat někoho do týmu, protože to pálení v zádech a model, kdy u toho sedím dnem i nocí se asi nedá dlouho udržet, tak si to hrozně užívám. Mám pocit, že vytvořit vlastní značku, se kterou si mohu hrát podle sebe je to, co chci momentálně dělat a i když je stále v plenkách, věci se dějí a já se nemohu dočkat, až se e-shop rozběhne a já budu občasně poletovat mezi štendry s mým oblečením na craft marketech v Melbourne. Sound like a dream to me.

Upřímně si myslím, že mě nakopla realizace zahrad a také Adam samotný, který mě někde uprostřed mého pochybování posadil do auta a odvezl pro šicí stroj. To první kopnutí je nejdůležitější a za to mu moc děkuju. Jinak bych teď asi pořád v noci přemýšlela nad tím, zda to není blbost, psala si seznamy pro a proti a dumala nad tím, jestli ten stroj dřív nerozflákám a neprošiju si všechny prsty než se mi podaří ušít jednu sukni. Dneska sem zjistila, že jsem si prsty neprošila, ale zato si dokážu během 24 hodin stejný prst rozřezat nožem na máslo a z druhé strany protrhnout úlomkem z rozmlácené keramické misky.

WhatsApp Image 2018-08-01 at 12.18.03 (1)

Alternativně, netradičně, jinak

Na prvního máje jsem dostala pusu pod rozkvetlou třešní. Loni jsem sice, kvůli Adamově pobytu v Austrálii, mohla dát pusu akorát tak sama sobě nebo svému psovi, ale letos to vyšlo…

Třešně v Austrálii nikde, natož rozkvetlé (nebo o nich nevíme). Vlastně jsem s tím vůbec nepočítala. Míchám si tak rajskou omáčku a najednou mi nad hlavou svítí mobil s fotkou kvetoucí třešně (tuším, že obrázek byl z google vyhledávače „rozkvetlá třešeň“ klik). O Velikonocích jsem dostala přes zadek kusem palmy a na Vánoce jsme si dárky šoupli pod umělou orchidej.

Žijeme tu docela alternativně. Od naší kempingové mini pračky v bytě kterou, jsme koupili s ohledem na velikost naší koupelny, ale už ne s ohledem na nás samotné. Važte si své „normální“ pračky! Ono asistovat jí po vyprání, rozdělit prádlo na dvě hromady, strčit tam první – držet pračku rukama i nohama, někdy na ní i sedím, nebo ležím a tělo se mi z těch všech otáček klepe tak, až mě to lochtá a připadám si jako aspik… až po náš radiátor na kolečkách v kuchyni a topení klimatizací v ložnici (instantní teplo tomu říkáme) – Australani klasickému topení moc nefandí, což vůbec nechápu, protože v noci to teď na podzim nemá do mrazu daleko.

Bez čeho bychom v Čechách „nepřežili“, tak tady to najednou zvládáme, když se chce – Adam se tu pomalu ale jistě učí stříhat moje vlasy (vždy mě stříhala jen má teta kadeřnice a jinému odborníkovi je zatím svěřit nechci, je prostě nejlepší). Mám trochu pocit, že jsme schopní splácat snad všechno a k našemu údivu i překvapení okolí to funguje (alespoň nějakou dobu).

Hodně věcí jde řešit jinak a netradičně. Je to někdy o nervy (třeba když mi z tý pračky vystřelí hadice a začne lítat po celý koupelně a já z tohodle souboje vylezu zlitá od hlavy dolu) a bere to trochu času, ale tu srandu co tu při tom zažíváme…

PS: Už nikdy nepojedeme na farmu svařovat ocel na tool boxes pro náš zahradnický vlek. Tenhle nápad se nám nepovedl a necháme to radši na odbornících… něco fakt nedokážem, ale alespoň se Adam naučil svářet a užili jsme si pěkné do it yourself odpoledne.

WhatsApp Image 2018-05-07 at 19.06.34

Ještě jsme se nezabili

Tenhle článek píšu už podruhé. Do notebooku jsem si jednoho krásného večera zvrhla skleničku bílého a ráno se již neprobudil. Článek je tam někde uvězněn… tak alespoň je v dobré náladě a já mohu díky tomu tučně podtrhnout svou níže zmiňovanou „šikovnost“.

Poslední dobou na mě i na Adama lítá hrozně moc dotazů na to, jestli to tu dáváme, co se našeho vztahu týče. Pracujeme spolu, seděli jsme vedle sebe ve stejné lavici, bydlíme spolu, trávíme spolu volný čas i všechny “dovolené”, kamarády tu máme společné taky. Myslím, že většina toho zděšení se odpíchává do společného podnikání.  Za mě, jestli si chcete někdy ozkoušet, zda je Váš vztah silný a nezačnete mít časem chuť zabíjet toho, s kým žijete, začněte s ním podnikat a pokud chcete extra ultra super zátěžový test, tak v cizí zemi.

Dá se z toho dobře poznat, zda se můžeme jeden na druhého spolehnout a to od výměny toaleťáku až po údržbu účetního systému. Vidíme, jak oba jednáme ve stresu (teď je toho fakt požehnaně) a jestli se v takových chvílích umíme vzájemně podržet. Všímáme si způsobu jednání s ostatními lidmi, férovosti toho druhého.

Jsme tu prostě jen my dva, na konci světa. V tom dobrém, když po sobě v kempu ráno házíme sprcháčem a řveme „HEY BANANA“ (nikdo kromě nás prostě nepochopí, co to má znamenat) i ve zlém, když zjistíme, že jsme si zabouchli naše jediné klíče od domu a Adam mi musí důvěřovat, že tu popelnici, po které vylézá na střechu budu držet pořádně. Možná jsme si tu už vytvořili takovou naší vlastní řeč.

Pořád nechápu, že Adam zůstal v klidu, když jsem mu před pár dny na cestě do kina v garážích roztřískala iPhone – pavučinka pěkně poctivá od horního rohu až po ten druhý spodní. POZOR! Nutno podotknout, že mou šikovnost předpokládal a nenechal si tenkrát rozmluvit „zbytečný“ pojištění na blbost. Jsem z obliga. Ale ty moje výčitky svědomí? Bože… kdyby mi pořádně vynadal, tak by to pro mě snad bylo lepší.

Když se nepohodnem, tak je to často na konci dne, usneme a po probuzení, většinou kvůli tý večerní unavenosti zjistíme, že jsme zapomněli, kvůli jaký hlouposti to vlastně bylo. Blbý pak je, že se to kvůli tomu nedá dořešit a já nevím, proč mám být vlastně naštvaná.

WhatsApp Image 2018-04-24 at 09.19.00

Šťourání se v sobě samém

Po půlroce v Austrálii jsem už myslím úspěšně překonala kulturní šok, rozjeli jsme firmu, přestěhovali se (několikrát), vystřídali dvě školy a dvě města. V Sydney to byl jeden velký shon, nezastavili jsme se, zvykali si na všechno nové a odvykali na to staré. Probíhalo takové vnitřní smiřování. Natáhli jsme si tohle období stěhováním do Melbourne, které se po čase ukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Přestože nám ta adaptace trvala poněkud déle a nebylo a není to snadné, vyplatilo se a jsme tu šťastní.

Po „vyklidnění“, když si věci sedly, jsem se začala šťourat ve svém životě a mé osobnosti. Hezky kousíček po kousíčku, někdy až moc. Přirozeně to ke mně přišlo. Myslím, že to způsobilo i to, že jsem odletěla z dosavadního života v Čechách a nechala ho tam. Díky této částečné izolaci na druhé straně světa a tím nemyslím slovo „izolace“ špatně, i když to prostě působí nějak smutně, jsem začala věci zkoumat více než obvykle. Možná bych to popsala tak, že jsem kolem sebe neměla tolik rušivých věcí z okolí, které by mě ovlivňovaly a formovaly. Nic nebylo invazivní a jen tak lehce mě šimraly nové poznatky, ze kterých jsem si vybírala, co převezmu za své a ztotožním se s tím. Jako bych se tu znovu narodila. Hezky všechno od začátku s výjimkou toho, že tu mám stále po boku toho nejlepšího parťáka a podporovatele. Začala jsem tu oceňovat hodnotu lidí, které v životě mám, víc mluvit k sobě, pitvat svou osobnost, kroky, které jsem v životě dělala a budu dělat teď, co si přeji od života, co mě fakt baví a co mě vlastně tolik nezajímá, na co plýtvám časem, kam chci směřovat, co dál…

Na každého působí něco jiného a nechci všechny lidi burcovat k odletu od zahraničí (je to ale fakt super), aby se porejpali ve svém životě. Jen někdy v tom běžném režimu ani nepostřehneme, že potlačujeme svou pravou osobnost. Když se snažíme nacpat do jednoho těla a duše několik tváří našeho já, nebo se ani nemusíme snažit, ony se tam začnou cpát nevědomky samy. Vtěsnávají se tam vzorce chování, co by se mělo, co by se nemělo, reklamy na ideální život a vzhled, rady do života od lidí kolem nás, cizí příběhy, instagramové obrázky, facebook… Hledat se je v pořádku, lidé se mění, jen nás k tomu hledání někdy nechce ten ruch kolem pustit, a žene nás hlava nehlava rovně bez přemýšlení. Pak zjistíme, že vlastně nevíme, co máme rádi a co si jen myslíme, že máme rádi. Ono panikařit, že se vlastně moc neznáme není krásný pocit.

Já panikařit začala. Hrabala jsem sama v sobě až někam tam do hloubky a musela jsem si potvrdit, že se znám a že žiji podle toho, jak chci a ne podle toho, jak by se mělo.

Tak si přestaň stěžovat

Narazila jsem ve světě… koncentrace je vyšší v jeho určitých částech, ale nechci házet všechny do jednoho pytle, protože by to nebylo fér a protože výjimky, které září o to výrazněji, existují… na takový vysavač. Jsou jím stížnosti a to neříkám, že já z pusy žádné nevypouštím, ale snažím se to stáhnout na minimum. Jakoby, komu tím vlastně prospějeme?

  • Stěžujeme si na partnera, i když tím dáváme světu najevo, že jsme si vybrali špatně a teď než abychom udělali nějaký krok tak si ulevujeme tímhle způsobem.
  • Stěžujeme si na výběr školy, pro kterou jsme se rozhodli proto, že bychom měli a ani ne tak proto, že jsme chtěli.
  • Stěžujeme si na kamarády, kteří jsou takový a makový, ale když je potkáme, neřekneme jim do očí s čím máme problém.
  • Stěžujeme si na práci, protože je to často jednodušší způsob ventilace než opustit comfort zone.
  • Stěžujeme si na počasí, ať už je vedro nebo zima (to dělám já moc ráda). Cokoliv, co je mimo mých ideálních 24 je špatně.
  • Stěžujeme si na málo peněz, nebo na to, že nevíme co s nimi. Ti co si nemohou dovolit dovolenou na Mácháči si stěžují, ti co ji mohou mít chtějí do Chorvatska, ti co se válejí každý rok v Chorvatsku chtějí na Maledivy a ti, kteří na ně fakt jezdí tam chtějí být víckrát v roce.
  • Stěžujeme si na svoje tělo, které huntujeme dietami, extrémním cvičením, náhražkami stravy, napícháváním, přetvářením k vymyšlené dokonalosti… chyby které většinou vidíme jen sami na sobě, protože všichni okolo nás mají jiná měřítka krásy a nikdo se nikdy nezalíbí všem. Stěžováním dáváme najevo, že se nepřijímáme a s tím jede dolů i sebevědomí. Protože SEBE-VĚDOMÍ se nedá nabotoxovat.

Asi nikdo nikdy nebude se vším 100 % spokojený a možná to ani není cílem. Nechodíme po dokonalém světě a díky za to. Ono jen stačí mít se dobře uvnitř a když nás něco sráží, tak se to pokusit odstranit. Jen polévat sobě i ostatním hlavu svou vlastní nespokojeností na tomhle světě není řešení. Na co si vlastně stěžujeme? Na to, že nevíme, jak naložit s  naším vlastním životem? Tak moment! To co teď napíšu bude znít jako velký kýč, ale je to dost podstatný fakt. Máme postel na spaní, vodu, jídlo, lidi co nás mají rádi, zdravotnictví z velké části zdarma (po Australské zkušenosti mi to přijde jako zázrak), funkční tělo, máme své jméno a příjmení, demokracii… svobodu v rozhodování. Tak proč když nás něco štve, to prostě nezačneme měnit a věcem, které jsou v životě darem dáváme razítko SAMOZŘEJMOST?

Právě si k mému stolu v kavárně stoupl tak 3 letý Ozík a říká: „Hello, how are ya? What are you doing?“… “jen sedím a popíjím kávu, jo a mám se fakt moc dobře.” – i když vím, že Australani na odpověď většinou nečekají a mají to spíše jako takovou zdvořilostní frázi k pozdravu. Tak jednoduchá otázka, ale upřímná odpověď k nám je hrozně důležitá. Spíš než odpovědět tomu roztomilouši sem měla potřebu tuhle zprávu říct nahlas MÁM SE DOBŘE, tak proč si někdy stěžuju? Máte se taky dobře?

WhatsApp Image 2018-03-30 at 19.56.26

Jak to bude dál s Austrálií?

Dny v Austrálii letí jako voda. Díky tomu, že jsme na volné noze už často ani nerozpoznávám, jaký je den v týdnu, protože na víkendy moc nehrajeme. Jsou dny, kdy je day off a kdy day off není. Nepostřehla jsem ani to, že už tu prý začal podzim a to jsme dorazili na jaře. Ehm „podzim“ – to znamená, že tenhle týden bylo 35 stupňů a já na moře čekala jako na smilování. Jediný rozdíl je v tom, že je ráno a večer kosa až mi při probuzení pod peřinou mrznou nohy. Uprostřed dne umíráme vedrem – Melbournské počasí. Nerada bych ale utíkala k mému oblíbenému tématu, kterým počasí je. Není to jen tím, že máme zahradnickou firmu a Adam mi přezdívá rosničko nebo tím, že bych neměla o čem jiném mluvit, ale že mě to prostě zajímá.

První měsíc v Austrálii jsem byla ze všeho vyplesklá. Druhý-čtvrtý měsíc mi trvalo všechno to nové a poznané zpracovat a usadit se tu. Hodně jsem bojovala s tím, že se mi stýská. Teď, skoro po půl roce mi přijde, že jsme se naučili brát ty věci prostě tak, jak teď jsou. Ne, že by se mi už nestýskalo, to sakra jo, ale mění to podoby. Naučila jsem se s tím tady žít a když poslouchám příběhy Čechů, kteří sem emigrovali před padesáti lety bez možnosti kontaktu s rodinou a dokonce bez SKYPU(!), s vědomím, že už se zpátky vrátit nemusí, je mi z toho úzko. Je to docela silný kafe a nevím, jak bych tohle zvládla.

Uplácali jsme tu s Adamem takové dva nové lidi. Mění nás to, ale nemyslím si, že uvnitř, to jsme pořád stejní, jen náš pohled na svět je trochu jiný. Málo věcí nám přijde nezrealizovatelných a jen tak něco nás nepřekvapí. Včera nám na hranici vjezdu do rušného centra Melbourne vyplivl Timothy. Tedy naše auto, kterému tak přezdíváme. A teď co s tím? Doma bychom mohli zavolat desítkám lidí a poprosit je o odtah, ale tady? In the middle of Melbourne? Naštěstí pomohl můj taťka, který nám přes Skype z druhého konce světa vysvětlil, co kde zkontrolovat a ušetřil nám tak spousty dolarů za odtahovku k mechanikovi. Díky tati, seš borec! Ráda bych tedy řekla, že jsme se naučili všechno vyřešit sami, ale to bych kecala, bez lidí kolem nás, a to jak v ČR, tak tady, bychom byli v háji.

Další skvělá věc je, že Austrálie nám definitivně ukázala, že na přežívání je ten život dost krátkej a nechceme ho tak žít. Dali jsme si tu pokoj jak sami sobě, tak ostatním lidem. Tady prostě člověk vyjde z domu a dýchá život, je všude… před domem, na pláži, v kavárně, ve škole, v práci. Lidi se o sebe zajímají, smějí se, ale zároveň se nechávají žít. Mám pocit, že v Čechách jsem se musela pořád otáčet, co, jak, kdo si o čem bude co myslet, jak to bude vypadat, co se hodí, co se nehodí… cítím tu v tomhle větší svobodu a uvolněnost. Moc neřeší, jestli jdou nenamalovaní do města a pro rohlíky si klidně dojdou v pyžamu.

Snažím se si nestěžovat, protože většina věcí, na které bych si stěžovala jsou jen výsledkem mých předchozích rozhodnutí, které bych v té době stejně neudělala jinak a když už nabíhá chvíle na případné stěžování, tak se zastavím a pokouším se najít východisko, změnu. Stěžovat si na něco s čím se nepokoušíme nic udělat je tak trošku shazování nás samotných.

Tenhle příspěvek je motanice hrozně moc věcí dohromady, které ani nevím, jestli pochopí někdo jiný, než já sama, ale beru ho jako takové pozastavení po půl roce. Řekli jsme si, že opustíme Austrálii až budeme mít pocit, že už jsme ji vyčerpali a nic nám nepřináší ani nás nic neučí. Až z ní budeme totálně znuděný a budeme si chtít pořádně stěžovat. No… myslím, že to se ještě nestalo a tak v e-mailové schránce našeho agenta právě teď čeká žádost o prodloužení víz na další dva roky, držte palce ať to klapne. Můžeme se ale vrátit i dřív, nebo později. Jak ráda říkám, když se nás v Austrálii ptají „it’s still open“.

WhatsApp Image 2018-03-16 at 01.50.45

„Láska“ na jednu noc

Jak může být slepý vztah založený na fyzické přitažlivosti a chtíči, vztahem upřímným, hlubokým a intimním? Člověk, který začne brát sex jako všední a přechodnou záležitost. Dvě těla se setkají, spojí a co pak? Neprotnou se, jsou stále oddělená. Střetnou se na povrchu, stejně, jako je povrchní i takový vztah… hloubka se postrádá, duše je nedotčená. Ty duše pak chřadnou, aspoň jedna z nich, protože nedostala to, po čem toužila. I když si to urputně odmítá přiznat. Jedna byla určitě zasažena. Lhostejnost, je často jen předstíraná. Něco významného se tu postrádá, něco, co by se těch hloubek dotklo, sáhlo na naše bytí a pohltilo nás, láska. Lásky se lidé někdy bojí, bojí se býti upřímní, bojí se ublížení a zklamání. Natáhnou brnění a zakážou si milovat. Sex na jednu noc? To se prý dá zvládnout bez citů, ale co pak s těmi city k sobě a svému tělu, které nás následně doženou? Co pro člověka, kterého pak budeme skutečně milovat bude výjimečné? Někdo může namítnout, že tomu nabídne duši a ne tělo. Že za pomoci těla si jen užívá, že je to jakýsi „pud“, který máme odjakživa. Tento názor nesdílím, pro mě je to jedno. Duše i tělo jsou jeden celek.

Bez lásky k sobě samému, ale láska stejně utíká a hloubka zůstává prázdná, protože se jen marně pokouší vysát hloubku jiné duše. Díra v trubce vysavače. Prázdná duše k prázdné duši sedá a marně štěstí hledá. Prostě se nějak nevysvětlitelně přitahují. Takže když chce někdo lásku, ale má pocit, že ona od něj utíká, možná se nemá rád a nestojí pevně ve svých vlastnoručně vyrobených botách. Třeba se jako záchrany chytá sexu na jednu noc, který by mu měl poskytnout pohlazení pro city, záchvěv lásky, naději, cokoliv tomu podobného, je to pouze dočasné štěstí a uspokojení, ale následky mohou být nepříjemné. Třeba zrovna jeho srdce není otevřené lásce, ale sexem na jednu noc se možná zase o kousek vzdaluje a proklouzává mu mezi prsty.

Teprve až se uzdraví, může sdílet lásku s někým jiným a rozšiřovat ji. Běž pryč, nejdříve najdi sama sebe, duše. Bojuj, čisti, hledej, nevzdávej a nepřestávej. Nech si v sobě udělat pořádnou bouřku. Bolí to, nevadí. Léčíš se. Bez takového procesu se nikomu pořádně neotevřeš, pokud v sobě budeš zavírat nevyřešené věci a nebudeš si sebou jistá. Netrvej na okamžitém návalu lásky od jiného, která tě jako kouzlem zachrání. Neponižuj se a buď si vědoma své hodnoty. Pracuj na sobě, cestuj, poznávej svět i sebe, dělej věci, které si nikdy předtím nedělala, směj se. Žádný univerzální recept na sebelásku není.

Oklepej se, nadechni se, vztyč hlavu a roztáhni ruce. Jsi volná a připravená. A láska už se nebojí. Dříve nebo později to přijde. Zahodíš bezpečí, povrchnost a objevíš lásku. Je to nebezpečná cesta plná dobrodružství, ale jen ti odvážní s velikým srdcem nejen pro druhého, ale i pro sebe samotného po ní mohou kráčet. Protože když nedáme lásku sami sobě, nemůžeme ji nabídnout ani nikomu jinému, natož chtít po někom jiném, aby nás miloval ♡